Welcome to Tibet

vyšlo v Jamesáku koncem roku 2005

Shisha Pangma 8.046 m

Horolezci ucítili dech smrti. Omrzlí horolezci zpátky v táboře. Nejtěžší himalájský výstup. Tyto a podobné titulky přinášely české noviny v polovině října 2004. O lezení by se mělo psát jenom v lezeckých časopisech, protože pokud je (jak říká můj kamarád Ivan Nemki) vedle článku o lezení reklama na tampony, je to už o něčem jiném.
Ale abych nějakým způsobem začal: 16.9. 2004 jsme ve složení Zdeněk Hrubý, Radek Jaroš, Petr Mašek a já odletěli do Káthmandú. Cíl expedice: britská cesta v JZ stěně Shisha Pangmy. O měsíc později jsme přiletěli zpátky. Výstup se podařil a dokonce byl za rok 2004 oceněn coby Výstup roku v ČR. Nebyli jsme omrzlí víc než jindy, ani na nás nedýchala smrt víc než obvykle a o 2 měsíce později stejnou cestu vysóloval Jean-Christophe-Lafaille, byl to zároveň první zimní výstup v této stěně. Ale do určité míry to bylo těžší než jindy, po předchozích zkušenostech jsem se odhodlali do cesty ve stěně, která nemá víc než deset přelezů.
    Shisha Pangma je jeden z těch kopců, který má magickou osmičku coby první číslo. Přesná výška není známá, ale plus mínus 30 metrů není zase až tak podstatných. Shisha Pangma není součástí hlavního himalájského hřebene jako Makalu, Everest nebo Cho Oju, ale leží kompletně na území Tibetu. Tibet je okupované území, čínská armáda tam vesele táboří od padesátých let 20. století a mocným tohoto světa to až tak nevadí, protože kšeft je kšeft a Čína je důležitý zákazník. Od návratu z Tibetu nechodím do čínských restaurací (po světě jedny z nejlevnějších) a snažím se kupovat zboží, které není Made in China - dokud je ještě výběr.     Do Káthmandú jsme se vraceli po dvou a půlleté pauze. Předloni jsem odjeli na expedici do Pákistánu, kde jsem ve tříčlenném týmu vylezli na Broad Peak a nevylezli na K2. Radost z návratu do Nepálu byla veliká, díky maoistům člověk nikdy neví, jestli to úplně nepodělá, ale tam jsem prostě ochotní tolerovat věci, kvůli kterým bychom do jiných míst ani nepáchli. A spolehlivý nepálský kuchař = polovina úspěchu i v Tibetu.
    Do Káthmandú jsme přiletěli pozdě večer, letěli jsme jako obvykle s Austrian Airlines přímou linkou do Himalájí. Bary už byly zavřené, ale v Thamelu začaly fungovat „večerky“, takže pivo, které se tady servíruje v sedmičkách, jsme si ještě dali. Vypravit se dneska do Himalájí není o moc složitější než vypadnout na měsíc do Alp nebo Dolomit. Pravda, cena je pořád vyšší. Služby cestovních kanceláří ale fungují, zbytečné zdržení je minimální.
    Z Káthmandú jsme vyrazili autobusem na sever a asi po 5 hodinách jízdy jsme dorazili do Kodari. Je to klasické pohraniční město, ne moc čisté, spousta lidí a pokud by se tam prodávali sádroví trpaslíci a pašované cigarety, bylo by to skoro jako v Sudetech na česko-německé hranici.

Hranici Nepálu s Tibetem tvoří nádherná řeka, která protéká hlubokým údolím, přes řeku je most a za řekou je čínský kachličkový oblouk a nápis Welcome to China. A samozřejmě všudypřítomná arogance, červené hvězdy a placaté čepice čínských důstojníků.
    Město na tibetské straně řeky se jmenuje Zaghmu a je to bordel. A to prosím doslova. Sračky tečou po silnici a ve špinavých domech se nabízí erotické služby řidičům kamionů, které tady musí možná týdny čekat na vyřízení formalit. Tibeťanů tady moc není, Číňani tady jednoznačně převažují. My jsme nemuseli zůstat přes noc - nosiči přeložili náklad na čínský gruzovik a za další dvě hodiny jsme byli v Městečku Nyalam, které už je výchozím bodem pod Shisha Pangmu. V Nyalamu jsme kvůli aklimatizaci (výška přes 3.700 m) přespali dvě noci. Jediný hotel, místo jako vystřižené z pohádky Tři veteráni. Hotel všech tří kategorií, se štěnicemi, bez štěnic a s ramínkama. V Nyalamu je na první pohled poznat, kdo je starousedlík a kdo přistěhovalec. Veškeré nápisy na veřejných budovách jsou pouze v jazyce čínském, v tibetštině jenom jména malých obchůdků, tam ale nejde téměř nic koupit. Starý Nyalam pomalu mizí, jeho místo nastupuje kachličková generace čínské komunistické architektury. Nejhonosnější budovou jsou samozřejmě kasárna - aby bylo dobře vidět, kdo je tady pánem… Byl jsem rád, když jsme z Nyalamu vypadli do hor. Tam to aspoň člověku tolik nedochází a začne myslet na lezení.

Celý Tibet je obrovská náhorní plošina. Podle nadmořské výšky, vegetace je buď míň nebo víc, v této oblasti roste množství vysokohorských kvítek, tolik protěží a netřesků jsem nikde jinde pohromadě nevidě. Náklad do základního tábora dopravují jaci a ne nosiči jako v nepálských nebo pákistánských údolích. Terén je jednodušší, stoupání menší a jak je po stoletích existence v těchto výškách dobře aklimatizovaný. Cesta nahoru trvala 2 dny, dolů jeden den.
    Základní tábor je krásné místo na louce u jezera pod velkýma horama. A nebylo tu tak narváno jako např. pod K2. Kromě nás tady byla malá francouzská expedice a ještě jedna expedice ze Španělska. Jediný problém který jsme měli byla aklimatizace. Na začátku jsme si stanovili podmínku, že chceme jižní stěnu vylézt alpským stylem, což v praxi znamená, že jsme se museli aklimatizovat jinde. Pořád jsme ještě nezkušení. Během pobytu přišla ještě jedna mini expedice z Ekvádoru. Ivan Vallejo jel na Cho Oju, tam vyšlapal do 7.000, přespal a bylo to. My jsme udělali dva aklimatizační výstupy, jeden na kopec 6.200 m vysoký, druhý do 6.700 m na Punga Ri, kde jsme přebivakovali v dost tvrdých podmínkách na ledové plošině, kterou jsme si napřed museli vykopat. Přespat pouze v 6.700 m vysoko je hodně na hranici a příště bych rozhodně přespal výš. Tady by to ale znamenalo náročné lezení ještě před samotným nástupem do naší cesty. Jako cíl jsme si vybrali úplně první cestu, kterou v jižní stěně vylezla trojice britských horolezců Doug Scott, Alex MacIntyre a Roger Barter-Jones na jaře roku 1982. Jejich cesta je úžasná a já jsem Shisha Pangmu navrhl ostatním, protože tam ta cesta je. Ve spodní polovině stěny sleduje výrazný pilíř, který částečně poskytuje ochranu proti lavinám a padajícím kamenům. V horní části stěny je jasný kuloár, který končí na hřebenu kousek pod hlavním vrcholem. Ze severní strany končí většina horolezců na vedlejším vrcholu, protože se jim nechce lézt po strmém sněhovém hřebeni, který oba vrcholky odděluje. O toto je výstup jednodušší z jihu, cesta prostě končí na hlavním vrcholu.

Shisha Pangma 2004 Alpský styl v Himaláji je krásná věc, ale neuvěřitelná dřina. Všechno, co je do takové stěny potřeba, si každý nese sám, samozřejmě vůbec nemluvím o kyslíkových bombách nebo výškových nosičích. My jsme si trochu pomohli tím, že jsme po druhém aklimatizačním výstupu přenesli část věcí na morénu, která je od samotné stěny asi 4 hodiny daleko. Základní tábor je dalších 5 hodin cesty.
    Vyrazili jsme po dvoudenním zdržení (kvůli počasí) za krásného podzimního dne. Na ledovci u jezírka jsme přebalili nebo spíš přibalili a pokračovali jsme po moréně pod stěnu. Tu noc jsme se rozhodli přespat na ledovci - než pozdě večer hledat místo na bivak - pod první věží, kde se obvykle nocuje. Ráno moc dobře nevypadalo, ale nakonec jsme přece jenom vyrazili do stěny. Podmínky nás trochu zaskočily. Led byl tvrdší, než jsme očekávali, místo pro odpočinek téměř žádné a pád ledu a kamení byl dost intenzivní. Miska si v základním táboře zapomněl přilbu, tak si aspoň nasadil dvě čepice.
    Úplně spodní část jsme lezli zprava a prostřední část - okolo druhé věže - zase zleva. Lezli jsme celou dobu nenavázaní, lano jsme samozřejmě měli, protože celou tuto část bylo potřeba vyslaňovat. Britové původně sestupovali po hřebeni a vraceli se jinou cestou pod nástup. Další expedice už potom většinou sestupovaly výstupovou trasou. Časově je to stejné, co se týká objektivního nebezpečí, tak asi taky a má to výhodu, že se nemusí balit poslední tábor před cestou na vrše, ale až při sestupu. Jak už jsem psal, nebezpečí dostat šutrem bylo veliké, ale lezení bez lana rychlejší. Být navázaný a nejistit se, to znamená jistý konec pro všechny v případě chyby jednoho. Takže každý za sebe. Nikdo neprotestoval, každému z nás bylo jasné, co je v sázce. Odpoledne jsme se dostali nad druhou věž, kde se dal sundat batoh a odpočinout. Z tohoto místa to bylo ještě asi 200 výškových metrů do prvního bivaku - pro mě asi nejdelších 200 metrů v životě. Zdeněk mi vzal lopatu, aby mi ulehčil, ale stejně jsem byl pomalý jako hlemýžď.
    Místa pro bivaky, to je další specialita této stěny. Prostě nejsou. První noc jsme vlezli do trhliny pod serak. Místo přesně pro dva malé stany. Nad jedním z nich - nad tím naším - visel (nebo nevisel?) ze stropu séraku velký balvan. Šance, že by spadl na nás během těch 12 hodin ale zas tak velká nebyla. A jinam jsme jít stejně nemohli.

Druhý den lezení nás čekal lepší terén. Ve výšce nad 6.700 metrů led už není tak tvrdý, a tak se dalo docela dobře stoupat na předních hrotech maček. Tento den jsem vykopali plošiny na úzkém sněhovém hřebeni, který rozděluje horní a spodní část stěny. Toto místo není zespodu vidět a tak je jenom potřeba věřit, že tam bude. Tak jak to popisují další expedice (Britové původně přelézali do horního kuloáru níž v docela těžkém mixovém terénu). Teď jsme byli ve výšce okolo 7.000 - 7.100 m a měli jsem velký kus odpoledne na odpočinek před nočním výstupem. Miska ještě natáhl 100 metrů lana do traverzu, abychom to měli v noci jednodušší.
    Vstávali jsme okolo půlnoci a nastoupili ve 2 hodiny ráno. Čekalo nás 6 hodin lezení potmě, hodinky jsme měli nastavené podle místního času, který se počítá podle nějakého časového pásma v Číně. Stmívá se v 8 večer a slunko vychází v 8 ráno. Nesvítil měsíc, lezli jsme při světle čelovek a psychicky to bylo dost vyčerpávající. Kuloár sám o sobě těžký nebyl, ale sníh, co z hřebenu a stěny vítr sfukoval, nám končil za límcem. K tomu projektily malých kamenů, kousků ledu a potok prašanu, který jsme museli několikrát překročit. Tato noc nebyla krátká, určitě ne kratší než někde na hradě knížete Draculy. První sluneční paprsky se do nás opřely kousek pod hřebenem. Už nebylo kam spěchat. Na nebi ani mráčku, velký mráz a silný vítr, všechno dobré zprávy o tom, že počasí ještě aspoň 24 hodin vydrží. Přesně tolik bylo potřeba k návratu dolů.

Shisha Pangma 2004 Na vršek jsme postupně dorazili okolo poledne a stejně jako na Broad Peaku všichni jsem se tam sešli. Toto není zvykem ani u dneších expedic, lezci se na takovou vzdálenost většinou roztrhnou a každý na vršek dorazí svým tempem. Já jsem rád, že se nám to už podruhé podařilo. Výhled z vrcholu Shisha Pangmy je úžasný. Na jedné straně „střecha světa“ Everest, Lhotse, Makalu a Cho Oju, na druhé straně Manaslu a hodně v dálce obrysy Annapurny. Na sever nekonečné tibetské pláně, ve kterých jak kapky obrovská jezera. A na jih hlavní himalájský hřeben a hluboká nepálská údolí.
    Sestup byl pomalý a v táboře nás nečekalo nic dobrého. Já jsem ještě v noci před výstupem stačil prokopnout mačkou plynovou bombičku, samozřejmě tu, která byla úplně plná. Místní kavky, krkavci a vrány (prostě varani, jak jim po rusky říká naše kamarádka Klárka) nám kompletně vyžrali stan, zbyla jenom jedna gulášová polévka a trochu pití. Sestup další den je taky něco co si nemusím zopakovat. Citelně se ochladilo, začali jsme až okolo poledne. První slaňák se nám sekl, Radek na dalším za poměl cepín, nervozita stoupala s tím, jak začínalo zapadat slunce. Nikdo z nás nechtěl ve stěně zůstat další noc. Vedle první věžičky (300 m nad ledovcem) jsem už lano natáhli coby fix, sjeli jsme kam až to šlo a zbytek jsme šlapali po předních hrotech.
    Po deváté hodině večer jsem se sešli na ledovci v bezpečné vzdálenosti od stěny přesně v okamžiku, kdy se někde tam, kde jsem půl hodiny předtím traverzovali ledovec, utrhl obrovský sérak. Shisha Pangma nám řekla nazdar.
    Další den ještě vylezli Ivan Vallejo a Španělé, začalo se kazit počasí a následující den do rána napadlo 15 cm sněhu. Podzimní lezecká sezóna v Himaláji skončila. Doufám, že se tam vrátím dříve, než rozkvetou stromy. Hore zdar.

Zvláštní poděkování patří firmě Sport Schwarkopf za ušití kvalitního oblečení zn. High Point ve velmi krátké době pro nás pro všechny. Samozřejmě taky dalším sponzorům, rodinám a přátelům, kteří se o úspěch expedice zasloužili.
Sponzoři: Alpenverein, Craft a VAR.



» (jiné publikace) (Shisha Pangma 2004 podrobně) (fotogalerie Shisha Pangma) nahoru