[1|2|3] | [4|5|6] | [7|8|9] | [10|11|12] | [13|14|15] | [16|17]


16. Třetí fáze výstupu: Oslava
17.10.2004, 14:22

Každý výstup v horách má tři fáze: Příprava, výstup, oslava. My teď musíme odpovědně pojmout tu třetí. 11. října ráno mi připadá, že jsem se probudil z bezvědomí. Spánek jako ve studně, ostatní jsou na tom podobně. Dovaříme další tekutiny, někteří štastlivci se už dokonce mohou vyčurat. Podezřele se ochladilo, nebe se začíná zatahovat jako opona za naším epickým kusem. Slezeme skalní práh, potácíme se zpět mezi ledovcovými hřiby ledovce Nyanang. V předsunutém BC u jezera vyvaříme zbytek plynu, naposledy se fotografujeme se stěnou, dobalíme a vyrážíme směrem k BC. Sotva vyrazíme, začíná sněžit. Kýč číslo 2, chvála pravé chvíle, pohádky pro dospělé. Bloumám po morénách směr BC, myšlenky Bůh ví kde, dokud křivě nešlápnu a nezvrtnu si kotník. Výstup končí až v BC, že?


Při příchodu do BC panuje na jezeře zvláštní přísvit. Čekali byste rej rusalek s jejich oblíbenou skočnou Mám, zlaté vlásky mám. Ale to už by byl kýč číslo 3, tak snad jindy. Nadšení kuchaři v BC, horempádem nám vyprávějí, jak vše viděli dalekohledem. Ptáme se, jak dopadli Francouzi ve vedlejší cestě na centrální vrchol. Vrátili se bez vrcholu. Šerpové to vidí jednoznačně. Doprovázející francouzská novinářka sušila ponožky na šňůrách s modlitebními praporky. A to se nemá, to bohové neodpouštějí. Dorážejí yakmeni, nějak brzy. Ze sebezchovných důvodu je vykazujeme na louku za hranici vnitřního tábora. Vyorám v sobě poslední zbytky vůle a hned se vrhám na mytí. Dobře činím, v dalších dnech se počasí nelepší. Zima, fouká, nevlídno, sníh. K žádnému mytí již nedochází.

Ale abych se dostal k oslavě. Všechno je. Skvělá kulajda jako od mámy. Tembův dort zdobený vrcholovým nápisem, jako od mámy. Temba s Phurbou vykouzlili i pivo. Zbytek naší slivovice a vítězné doutníky vše korunují. Temba s Phurbou se rádi přidávají a dlouho meleme všechno možné. Když jdeme spát, máme všichni trošku pod čepicí. Dokonce bych řekl, že ji máme jako z praku. Prostě "great climb".

12. října je BC pod sněhem, sněhová vánice, konec světa. Vstáváme až před polednem, na balení ani podmínky, ani pomyšlení. Yaci kolem dokola připomínají nehnuté koule pod sněhem.
13. října k ránu přestává sněžit. Vstáváme za tmy, velké balení. Po několika týdnech se k zemi poroučejí stany. Dnes večer chceme být v Nyalamu, čeká nás porce cesty. Rušíme náš chorten, balíme vlajky. Ovšem páni yakmeni se hnou ze svého kutlochu teprve až sluníčko pořádně zatopí a hlukem mých šťavnatých nadávek. A zádrhele začínají. Všichni yaci dostávají pomalu, velmi pomalu na hřbet tak po 30 kg místo počítaných 60 kg. Potměšilý šéf yakmenů si pak dává záležet na důkladném udivení, kam že naložíme zbytek. Nakládání už trvá tři hodiny, poledne dávno minulo. Chlap se evidentně nechce z BC hnout, jeho kumpáni rovněž ne, s chutí vydírají. Obvyklé hledání rovnováhy mezi místním přístupem "nic nejde a nic neuteče" a západním racionalismem se u mne mění jednoznačně ve znechucení chlapem. Přistupuji k přímým výhružkám. Chlap měkne a dochází mu, že s vydíráním špatně dopadne. Najednou vše jde a do deseti minut můžeme vyrazit.

Stejně se mi to nelíbí. Tato partička povedenců svá zvířata zvládá viditelně spíše teoreticky, ani upevňování nákladu jim příliš nejde. Nejbližší yak sice nepředvádí rodeo, avšak kouká potměšile a vrže zubama: Vrz, vrz. Vyrážíme. Nejdeme ani deset minut a špatně řízená a hlídaná zvířata spouští na zasněženém prudkém suťovém svahu rodeo jako z filmu. Sudy s materiálem se poroučejí do horoucích pekel. Dle Božích mlýnů sud s mými osobními věcmi jako první. První pády jsme ještě zachránili, další nesčetné během celé cesty už ne všechny. Dva sudy mizí nenávratně, s nimi část vybavení tábora, stan. Yakmeni rezignují a poddávají se vůli zvířat. Dorážejí do Nyalamu až druhý den v poledne. Snažím se držet s nimi kontakt a kontrolu, ale začínám chápat, že buď strávím noc improvizovaně schoulený do klubíčka někde pod zasněženým balvanem, nebo se trhnu a dojdeme se sokolíky na noc do Nyalamu. Druh možnost dává smysl, přidáváme do kroku.

Krajina už nepřipomíná moors jako po cestě nahoru. Ani nemůže. Je jasno. Čím více dolů, tím více tající sníh připomíná předjaří na Vysočině. Ale kolem úžasné štíty, o kterých jsme ve špatném počasí cestou nahoru neměli ani tušení. Všechny s blyštivým hávem přídělu nového sněhu a s prapory větru a ledových krystalků na vrcholech. Objevují se chorteny, modlitební praporky na zvláště viditelných místech. Vepředu divoká horská skupina aurishankarů jakoby vábila: Pojďte blíže, ještě jste neskončili. Ale stmívě se. Při čelovce, tma jako v pytli, poněkud bloudím mezi balvany údolí. Fuj, to jsem se lekl. Něco cinklo, otočím světlo svítilny kolem. Desítky planoucích očí, sem tam se mihne roh. Došla mi šťáva, Boschovy stvůry drží mne v šachu půlnočních snů. Zbloudil jsem doprostřed yačí ohrady. Pak už jen polodivocí psi na konci údolí před Nyalamem. Dobře si pamatuji jejich výhružné útoky směrem nahoru. Já mám hole v ruce, čelovku, které oni nerozumí. Oni jsou přikrčení, stažené ocasy, polovyceněné zuby. Ostražitě se obcházíme. Betonové hrůzy, hluk a brutální elektrické osvětlení Nyalamu, které normálně tak straší v tibetské krajině, docela vítam.

Mám toho dost a asi nejsem sam. Dívám se po sokolících a napadá mne výrok ze Sedmi statečných: "Ty ses vrátil?! Do takovéhle díry, chlap jako ty! Proboha, proč?" Tradičně pojíme něco prasečích kůžiček a zaleháme pod tibetská svastiky nízkého stropu hotelu Snow Land.

Druhý den vyčkáme yakmenů. Styčný důstojník je pod dojmem historek z yačího transportu a dobře ví, že tam měl být, aby vše řešil na místě. Nedělá tedy ani potíže a okamžitě vyrážíme deštěm se sněhem k hranici. Překračujeme do svobodné země, najednou svítí slunce, lidá se usmívají. Po silnici plné stád ovcí a koz hnaných k hekatombám začínajícího největšího hinduistického svátku uháníme ke Káthmándú.

- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

17. Matka Káthmándú
17.10.2004, 14:55

A to je vše, milé děti. Už nic o horách. Večer 14. října zpět ve vřavě Káthmándú. Tady nám špatnou náladu neudělají. Vítá nás náruč přítele Tendyho, pak stejně přátelská náruč šéfa místního kulturního zařízení Tom a Jerry (Mají nové kulečníkové stoly - pro místní znalce. Leč stejně špatné, jen méně ošoupané). Zde máme památky na předchozí počiny. Jen jsme se připsali na vlajku z Kangchejungy. A přibyla další stopa v legendárním 41 a půl tisíce stop.


Nechali jsme se ve tváři zcivilizovat v holičství u Nabina. To je ten, který nás vždy stříhá dohola před akcí. Radek činí pečlivé chirurgické zákroky na svých omrzlých palcích u nohou. A mastí mastičkami. Já se snažím uvést do normálu blízkému stavu svoji spálenou tvář. Jsem však stále něco mezi tetovaným lidojedem a hřibem satanem. Ostatní jsou v pořádku, pouze krášlí své milé tváře.

Tričkanožetankykorálkypečivovečere.. Atd.

Jinak vyřizujeme všechny úřady, carga, poplatky, účty atd.

Těšíme se domů. Jen, co se probojujeme do letadla.

A třeba ještě někdy na kopeček vylezeme. Sokolíci určitě.

Děkujeme všem ochráncům, kteří nad námi rozestřeli ochrannou mysl duševní a materiální.

Ad Shisha Pangma: Kde je vůle, tam je cesta.

Vaši

Radek Jaroš, Petr Mašek, Martin Minařík

a Zdeněk Hrubý

(nahoru) (fotogalerie)                ostatní expedice »