[1|2|3] | [4|5|6] | [7|8|9] | [10|11|12] | [13|14|15] | [16|17]


13. Bubnování na slavnost
16.10.2004, 16:29

8. října. Noc nic moc. Rozednilo se, Radek hlásí ze stanu mínus 13°C. Šutr na svém místě, strop ani trhlina nesklaply. Zase pečlivě vaříme, není kam spěchat. Dnes nemůžeme příliš vysoko, naše dosavadní aklimatizace má své meze. Sbalení začínáme stoupat expozici, na kterou už jsme si zvykli. Počasí je nadějné. Oblézáme trojúhelníkovou stěnu, v úzkém kuloáru se sklon opět zvyšuje. Finále je zajímavé. Sklon 70 stupňů. Zdá se, že svět vůbec nedrží pohromadě. Každý pohyb je detektivka.


7150 m. Sněhová hrana nasypaná ze strouhanky. Touha po něčem pevném způsobuje, že bušíme do strouhanky, než získáme malé plošinky poskytující zdání udržitelnosti. Dlouhé sněhové skoby však jistí situaci. Pohled dále - no nazdar. Vrcholový úsek začne dosti protivným traverzem. Vypravujeme se na jeho začatek a necháme tam lano. V noci se dobře připravené ledové šrouby a lano v nich budou hodit. Kopeme rozvážně, abychom neprovokovali výškovou nemoc kyslíkovým dluhem a námahou, plošiny pro stany. Přímo ve strouhankové hraně. Dobrá věc se podařila, lidská vůle zvítězila. Pomalu si zvykáme na expozici i na traverz. Místo, odkud jsme sem lezli dva dny, máme přímo pod sebou, jako bychom si mohli sáhnout, shora to vypada jako téměř čistá kolmice. 1250 metrů vysoká.

Neplýtváme silami, jsme ve stanech, opět nekonečné vaření. Pečlivá příprava na noční start k vrcholu. Oblečení, lezecký materiál, batoh. V něm lano, ledovcové šrouby, skalní už nebereme. Náhradní brýle, náhradní rukavice. Termoska s pitím, enervitové tablety. Kukla na hlavu, nůž, náhradní smyčky, toť vše.

Kolem krouží zase naši kamarádi, černí ptáci. Zase musíme vymýšlet, jak uchránit stan, věci, jídlo. Rozhodujeme se nechat stan po odchodu pootevřený, aby jej ptáci nerozklovali.

Začíná foukat nepříjemný, nárazový vítr z vrcholu. Je jasno. Co se děje? Severní vítr ochlazuje, stany dostávají dávky sněhu shora. Udiveně hledíme na potoku a vodopady divoce tekouci naším kuloárem vedoucím k vrcholu. To ještě nikdo z nás neviděl. Místo vody proudy prašanu nepřetržitě tekoucí shora. Sem tam stržený kámen. Kde se to tam nahoře bere? Co to znamená. Poradíme si s tím v noci? Nakonec se shodujeme, že je o moc lepší několik menších, stále tekoucích lavin, než jedna veliká najednou. Necháme to koňovi, má větší hlavu.

Zaleháme brzy, každý se snaží nabrat síly, pokud možno usnout. Každý své rituály v hlavě, svá očekávání, svou touhu. Čtyři jedinci tvořící kompaktní tým. Za pár hodin se nechystáme s horou zápasit, budeme jí chtít rozumět. Tak, abychom mohli na vrchol. A zpět domů. Nikdo nemluví. Poryvy větru zesilují.

- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

14. Sem ptáci nelétají
17.10.2004, 11:20

8. říjen, 23:00.
Za těch pár hodin jsem nezahmouřil oko. Částečně kvůli očekávání věcí příštích, částečně kvůli větrným poryvům bubnujícím sněhem o stan. Obyvatelé obou stanů se hrabou ze spacáků podle časové domluvy. Jen stručné pokřikování, zda opravdu vyrážíme nahoru, i v tom severním větru z vrcholu. Potvrzeno, vaříme, oblékáme se. Vše jde pomalu - výška, málo místa, sníh metaný do stanu při sebemenším pokusu otevřít stan na zvětšení prostoru či vyvětrání od vaření. Nechceme ubírat ještě více kyslíku v uzavřené malé prostoře.


9.říjen, 2 hodiny po půlnoci.
Příprava a oblékání trvaly dlouho, ale konečně hotovo, obtížně lezeme ze stanů. Nejdříve sbalený batoh s nejnutnějšími věcmi. Fouká mráz, hvězdy. Je tma, měsíc vyjde částečně až k ránu. Já a Radek na sobě fleecovou čepici, přilbu, čelovou lampu, péřovku HighPoint s pečlivě zapnutou kapucí, výškové rukavice, lezecké kalhoty HighPoint. Pod tím několik vrstev: fleece nebo NoWind, tenký fleece, termoprádlo. Miska totéž, jen tradičně bez přilby. Martin volí místo lezeckých péřové kalhoty HighPoint. Větší komfort, z lezce se však stává Michelin a musí si s tím v těžkých místech poradit. A k tomu samozřejmě všichni zbraně. Stan necháváme pootevřený kvůli ptákům.

A to možná nejdůležitější: boty. Vypadají jen jako držáky na mačky. Ale musí také dokázat ochránit necitlivé prsty, aby nezčernaly. Nohy trpí nejvíce. Hustá krev málo proudí, těžko se tlačí do periferních kapilár. Prsty se nehýbou a nohy jsou stále ochlazovány v přemrzlém sněhu. Radek s Miskou jdou ve speciálních výškových triplexových kompaktech. Já s Martinem dáváme přednost kvalitním speciálům skeletům pro lezení v extrémních podmínkách, kombinovaných s celobotovými návleky končícími pod koleny. Při obouvání si užijeme své, mačky se vzpouzejí nasazování na něco, co normálně na botu nepatří. Tak, aby vás ta věc nezradila v okamžiku, kdy potřebujete stát na předních hrotech ve strmém tvrdém ledu či na skále.

Vrchol 900 metrů někde nad námi v inkoustové větrné tmě. Martin už vyrazil do traverzu, my vzápětí za ním. Jakoby krupiér roztočil ruletu. Budeme čekat, kde se kulička zastaví. Vlastně čekat nebudeme, budeme intenzivně foukat do kaše, abychom ji dostali tam, kam potřebujeme.
Stěnou stále teče potok s vodopádem prašanu Ve světle čelovky vypadá přízračně a komplikuje nám situaci při hledání a rozhodování o cestě. Nikomu by se nechtělo nechat se spláchnout v tomto korytě dolů. Orientace ve tmě je překvapivě komplikovaná, obtížně rozhodujeme o správné cestě systémem kuloárů kličkujících mezi skalními masivy. Kvalita sněhu a ledu je velmi proměnlivá, těžko se hledá dobré řešení. Ledové plotny se střídají s hlubokým, nedržícím, navátým sněhem a s úseky, kde celá plotna duní dutou deskou připravenou na odjezd. Občas bych si hodil korunou.

Všichni promrzáme, hluboká noc a neustávající ledový vítr shora jsou kruté. Nedá se proti tomu v podstatě nic dělat, jen tiše skučet. Tiše, protože kdybychom spustili všichni najednou a hlasitě, nebyl by to útok na vrchol, nýbrž smečka zimních vlků z Markéty Lazarové. Rychlost postupu v té výšce a podmínkách nezvýšíte, kamna nikde a vypínač pro zastavení toho severního ventilátoru nemáme. Dlouhé hodiny myslím na to, jak bych si užil 10 minut bez proklatého větru. Zmrzlá huba jen tak huhlá, leč zdá se, že pod tlustou vrstvou krému a důkladně zabalená v kapuci neomrzá. O nohách mám větší pochybnosti, ač se je snažím udržovat alespoň v minimální citlivosti. Občas hlasitá rána kousku ledu padajícího shora do péřovky, přilby, rukavic nebo návleků bot. Do kalhot to docela bolí.

Lezení samotné k tomu tvoří jen jakoby mechanický doplněk. Vykopnout pokud možno stabilní stup, postavit se, jeden zásek zbraní, druhý zásek zbraní, druhá noha. První noha, jedna zbraň, druhá zbraň, druhá noha. První noha... Možnosti zastavit se, odpočinout, či dokonce sundat batoh a napít se bez cloumání zlomyslným větrem v podstatě nejsou. Alespoň stále nabíráme výšku.

Dělám téměř fatální chybu. Při zápolení ze zipem výstroje ztrácím trpělivost a sundávám na okamžik rukavice. Ruce okamžitě ztrácejí citlivost, z prstů se stávají kolíky na zatloukání do ledu. V hlavě zběsile bliká červená žárovka, dávám se do boje o záchranu situace. Péřovka, podpaží, atd. Po chvíli se daří. Prsty začínají bolet, přicházejí k sobě. Tady mohlo být posekáno. Třeba na Kanchenjunze jsem se vracel s necitlivými prsty z 8000 metrů. O všem rozhoduje hodně velká vůle a hodně malé detaily.

Cca 7600 metrů. Tma se začíná měnit v husté šero. Zdá se, že jsme stále ve správném směru výstupu. Pomalu si můžeme prohlédnout expozici výstupu pod sebou. To jsme lezli za hluboké tmy. Kuloár se zužuje, kličkujeme ve skalním hrdle mezi stěnami, snažíme se najít trošku držící sníh nebo led. Tady, za svítání, je to opravdu nekonečné. I když již vidíme pravděpodobně vrchol nad sebou, jakoby jej nějaký obr či zlomyslný bůžek pořád odtlačoval dál a dál, vůbec se nepřibližuje. Už všichni jedeme na fyzické a psychické rezervy. Čas nikdo nesleduje, plyne svým přirozeným tempem výšky blízké 8000 metrům. Jsme rádi, že jsme stále schopni lézt paralelně, na svou vlastní odpovědnost. Nikdo se nedožaduje lana a jištění. To nesmírně zrychluje výstup.

Konečně vylézáme ze skalního hrdla do kotle pod vrcholovou stěnou. 7850 metrů, poprvé na nás svítí sluníčko, můžeme si vykopat plošinu, vydechnout, napít se. Sundaváme čelovky, nasazujeme brýle. Ani vítr se sem tak snadno nedostává. Jsme vysoko, avšak nebezpečí omrzlin se trošku snižuje. Stručně, přerývaně probíráme další postup. Podle dalekohledu pod stěnou bychom měli nastoupit do žlábku přímo nad námi. Miska s Radkem to zkouší, ale tlačí je to do skalních prahů klasifikace V. V osmi tisících metrech, sólo. Nic moc. Nerad, ale otáčím se, s traverzuji doprava a hledám cestu na předvrchol v hřebeni. Pokud bych něco nemusel, pak tohle. Z hlubokého, nesoudržného, lavinézního terénu do míst, kde se celý svah zveda k hřebenovému výšvihu. Tady vše duní jednou velkou, větrem uplácanou deskou. Ani se nesnazím něco konzultovat s Martinem, jiný směr nevymyslíme a už myslím na sestup - tyto stopy budeme brzy potřebovat..Stoupám, jak jen toho jsem v osmi tisících schopen, se snažím pracovat se zbraněmi.

Oblézám poslední skalku a do tváře se opře přímý nápor vichru z ničím nechráněného tibetského severu. Lapám po dechu, zároveň milé překvapení. Čekal jsem ještě dlouhý, komplikovaný, nechráněný hřeben s převějemi. Vidím však zdravícího Misku a Radka na vrcholu pár desítek metrů před sebou. Euforicky vyrážíme s Martinem za nimi a vzápětí dostávám důrazné upozornění ke koncentraci. Silné poryvy mi dvakrát podrážejí nohy, dobrá příležitost se projet dolů na jednu či na druhou stranu. Vracím se k pozornosti. Dorážíme všichni na vrchol tvořený malou sněhovou čepicí. Objímáme se, vrchol pro všechny!!! Je asi 13:30, hlavní vrchol Shisha Pangmy.

Ne, závratné štěstí nenastává. Tak to tady, na trůnech bohů, nebývá. Kusé myšlenky bojují o své místo na slunci a ve větru. Nádherný rozhled, žádné mraky. Fascinující pohned do nekonečného Tibetu k severu. Spousta himalájských vrcholů všude pod námi v ostatních směrech. Jen na skupině Everestu a jeho nejbližších osmitisícových sousedů je patrné, že jsou vysoké, hodně vysoké. Vedlejší, o málo nižší, též osmitisícový, centrální vrchol Shisha Pangmy na západ na dosah ruky. Spojovací hřeben nevypadá tak dramaticky, jak se traduje. Na vrcholu ani v okolí nikoho nevidíme, avšak stopy na normální výstupové trase ano. Snažím se poznat a vštípit si do paměti některé hory. Kailash, Gaurishankar. Povinné vrcholové fotografie, zápas o zvládnutí přístrojů kvůli pár fotografiím okolí. V tom větru žádné umění nevytvoříme a také se zde nedá dlouho vydržet. Sáhnout na talismánky. A to je všechno. A zase: Proč že to vlastně děláme? We are the champions. Nevím, spíše rychlé tiché poděkování Hoře. Že na nás byla laskavá.

Vyrážíme k sestupu. U nejbližší skalky sbírám vrcholové kamínky. V horách výstup končí až v BC. Těch průšvihů na sestupu! Lezec je unavený, ztrácí motivaci, koncentraci, dělá chyby. Musí sestoupit stejně obtížnou cestou. Do stěny svítí naplno slunce, budou padat kameny a led. Ještě se hraje, sokolíci. Stříděme sestup na zbraních čelem ke stěně ve strmých úsecích a v ledu s méně vyčerpávajícím sestupem čelem do údolí. Celý človek řve: OPATRNĚ! Tady nejsou fixní lana, skoby, nic. Chceš-li si odpočinout a pověsit se do zaseknuté zbraně, je na tobě, jak dobře ji zatneš, aby vydržela. Nebo věnovat úsilí zavrtání ledovcového šroubu. Jaký si to uděláš, takový to máš. Ve chvílích zastavení by si tělo určitě zdřímlo. Ještě jedno kafe bych si dal, ještě jedno kafe, krucinál, než polezu dál. K piti už dávno nic není. Kontroluji každý pohyb. Raději pomalu, dvakrát. Tady nic nezastavíš, uklouzneš-li. Vlastně je to docela drama, kouknu se doma do TV programu, třeba tam něco takového najdu.

Buch. To byla docela rána velkým šutrem do zad. I přes tlumení batohem a péřovkou. To jsem právě uvažoval, ze si v odpoledním slunci sundám péřovku. Přestává foukat, potok prašanu shora vysychá. Tak nic, brnění je brněni, žádné svlékání nebude. Rytíř také nesedá na kůň bez zbroje.

Sokolíci jsou pode mnou, I já už bych teď radši byl u mysu Hornova. Začínám traverzovat v ledu do skal k našemu táboru. Je to tady nějaké těžké a kde je naše lano a stany. Hm, to jsem jinde. Podobný žertík zopakuji ještě jednou. Napotřetí se trefím, pomalu dolézám ke stanu. Vařit a pít. Ani hned neusínáme. Únava je příliš velká. A zítra náš osmitisícový taneček alpským stylem pokračuje. Noc nebude nejlepší. Radkův a Miskův stan je v pořádku. Náš rozklovaný, roztrhaný. Ptáci se rozhodli nespolupracovat a výsměšně udělali díry těsne pod otevřeným vchodem. Částečně vytahali ven věci, jídlo sežrali. Cornyj voran, ves ja tvoj. Ucpáváme díry botami a vším, dobrou noc. Jsme tu jak na pláži. Už zase v pouhých sedmi tisících.

- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

15. Den poté
17.10.2004, 12:50

10.října. Noc byla dobrá, jako po vrcholu. Všichni střídavě zmítáni záchvaty výškového kašle, Radek pro jistotu nasazuje i mix prášků proti výškové nemoci. Přece jen, byla to rychlá drzost a těžký styl. Kontrolujeme prsty, nosy, tváře. Kromě lehkých namrzlin se zdá být vše v pořádku. Forma drží, nikdo není mimo. Optimismus stoupá, ozývají se bolístky. Nejbolestivější jsou asi nestvůrně napuchlé, rozpraskané, bolestivé rty, které odtrháváme od sebe za cenu dalších ranek. Bolí i napití. Hrdinové vůbec nevypadají jako hrdinové. Spíše jako hodně zjednodušené karikatury domorodých tanečníků někde z rovníkové Afriky. Rty na rtech cítívám jako nůž na hrdle. Překvapivý nový význam toho textu.


Vstáváme v pohodě, se snahou pořád vyrábět nějaké pití. Na dělové kouli z roku 1835 se řítím někam dolů, je načase mi závidět. Ne ne - slowly, lucky boy. Zatloukáme velkou sněhovou kotvu, odtud je lepší slanit, než riskovat chybu v 70 stupňovím terénu. A vyrábíme chybu hned na začátku. Zaříznutá lana nejdou po slanění stáhnout. Martin musí zpět nahoru, manipulace zabírá dlouhý čas a žere síly závratnou rychlostí. Radek u toho, já s Miskou propátráváme další úsek a slézáme až pod sérak 6700 metrů. Dlouhé čekání a nezřetelné zprávy malých lavinek a kousku ledu shora v nás vzbuzují obavy. Nakonec vše v pořádku, scházíme se. Organizujeme slaňovací mašinu. Najít místo na slanění ze skály nebo z ledu, skalní skoba nebo ledovcový šroub. První slaňuje, rovná lana, hledá další místo na štand. Pořád se kryjeme před bombardováním shora. Péřovka, kapuce, přilba, batoh chytají většinu projektilů. Martin dostal do tváře, krvácí trošku.

Druhá věž, 6450 metrů. Slaňování přerušujeme slézáním exponovaného úseku až zase k tvrdému ledu, pak pokračujeme opět z ledovcového šroubu. Lana dostávají zabrat a začínají hodně zlobit. Uzlují se, kroutí. Trošku brnkání na nervy při zdlouhavé, jemné práci s nimi v deštíčku úlomků. Radek přichází o jednu zbraň, svého miláčka. Slunce se kloní k západu, finále, začíná tak trošku jít o vše. Dnes musíme dolů. Bivakovat zde by nemuselo dobře dopadnout. Máme též málo plynu a po černých ptácích už žádné jídlo. Největší nerv znamená dělostřelecké cvičistě Janovice, tedy stanoviště uprostřed nejvíc ostřelovaného svahu nad první vezi. Řešíme to tak, že dva pracují s lany a dva hlídají a hlásí dárečky shora. Jeden takový zvláště vydařený vykuk se mnou laškuje při následném slanění. Skáču jako koza se vším vybavením metr vysoko, slušný výkon. Kde se to ve mně ještě bere?

První věž, slunce zapadá. Dochází nám téměř materiál. Svazujeme lana, věšíme je na stálo a rychle slaňujeme dlouhý úsek. Obětovali jsme tak lana rychlosti, zbytek už musíme slézt. Daří se, na úpatí ani nikdo nevyužil nabídky mnoha trhlin. Padá tma, dorážím jako poslední do sedélka pod stěnou. Znovu se objímáme, teď už by v tom snad musel být čert. 5 minut po mém příchodu z dosahu nebezpečí se z naší cesty ozve mohutný rachot ledové kamenné laviny. Kýč číslo jedna. Musíte umět lézt, musíte přemýšlet, musíte mít zkušenosti, musíte mít teplé ponožky. To vše musíte. Ale hlavně musíte mít kliku. Stačí malou mosaznou.

Využíváme zbytku plynu a deponovaného jídla na místě, plácáme nesmysly. Vzájemně si uvědomujeme, že my, sokolové jasní, vůbec nevoníme. Naopak, páchneme jako psí kšíry. Jdeme spát, najednou už myšlenkami v BC, v Káthmándú, doma. Najednou si můžeme dát pohov z koncentrace a nemyslet jen na lezení. Na tu naši jihozápadní stěnu Shisha Pangmy 8046 metru alpským stylem, klasifikace V, 70 stupňů, první český výstup stěnou a na hlavní vrchol. Tak by přesně zněla statistická citace. Tralala.

- Zdeněk Hrubý

(nahoru) (fotogalerie)                pokračování »