Šest himálajských sezón

vyšlo v Montaně 2005 / 6 na straně 40

obálka Montany 6/2005 V Káthmandú jsem poprvé přistál na jaře r. 1999 a do Himálaje se od té doby pravidelně vracím. Zde je můj příspěvek na otázku, co se na nejvyšších horách v současnosti děje, co se mi podařilo, s kým jsem se setkal a co se mi nelíbí.



Jaro 1999 Manaslu
V 90. letech jsem trávil víc času v Americe než doma a díky sólovému traverzu Mt. Logan na Yukonu jsem dostal pozvání do kanadsko-americké expedice na Manaslu. Bylo nás celkem 7, tři Kanaďani, tři Američani a já. Lezli jsme japonskou cestu ze severu, na kopci byla ještě malá expedice ze Španělska, saská expedice z Drážďan a Američan Ed Viesturs se svým parťákem z Finska. Ed byl v té době jeden z nejlepších amerických výškových lezců (letos po přelezení poslední osmy - Annapurny - s výškovým lezením skončil) a cestu nejnebezpečnějším úsekem ledopádu vymyslel on. Žádná z expedic neměla výškové nosiče. Manaslu je z těch velkých hor, na kterých jsem lezl, objektivně nejnebezpečnější - je potřeba se pohybovat rychle, protože jak se na jaře otepluje, otevírají se bezedné trhliny. Jinak kromě několika strmých úseků v ledopádu technicky cesta obtížná není, je ale hodně dlouhá a nad 7.000 m téměř stále silně fouká a není kam se schovat. Všechny expedice spolupracovaly, vládla velmi příjemná atmosféra a úspěšnost toho jara byla poměrně vysoká. Z našeho týmu jsme se na vršek dostali čtyři, Američani a já, 7. 5. 1999. Kanaďani na Manaslu nějak nemají štěstí, dodneška se jediné kanadské expedici výstup nepodařil.

Podzim 2000 Kangchenjunga
Moje první setkání s českými himálajskými lezci. Složení Šimůnek, Vomáčková, Ondřej, Jaroš, Morávek, Minařík. Měli jsme dva výškové nosiče, na kopci jsme byli sami a ani díky výborným nosičům jsme se nedostali nad 7.000 m. Nestihli jsme vylézt do konce září a nechtěli jsme několik týdnů čekat, až přestane foukat - jinak z Káthmandú jsem odlétal za absolutně perfektního počasí a téměř žádného větru.

Jaro 2002 Kangchenjunga, opravný termín
Účastníci: Zdeněk Hrubý, Radek Jaroš, Martin Minařík Tento kopec je úžasný, obrovská zeď na konci údolí, vysoko a daleko od civilizace. Chtěl jsem se tam co nejdříve vrátit, v malém počtu, bez výškových nosičů a s tím, že budeme mít na lezení dostatek času. Odjel jsem do Nepálu o dva týdny dříve, abych včas dovedl nosiče s nákladem do základního tábora. Ukázalo se, že to bylo velmi důležité. V Oktangu na začátku ledovce mi zůstali čtyři nosiči, zbytek utekl. Odlehlost a nebezpečnost Kangchenjungy aspoň prozatím odrazuje komerční expedice. Nosiči, kteří jednou cestu pod horu absolvují, se tam už nikdy nechtějí vracet.

V základním táboře se objevila ještě korejská expedice a úplně na závěr sezóny taky Kazaši. Korejci, podobně jako Číňané, mají úplně jiný žebříček hodnot než třeba Američani nebo lezci z Evropy. Nerozumím jim. K nosičům se chovají jako k dobytku a v okamžiku, když vyleze velitel, expedice končí. Navíc používají kyslík všude a zůstává po nich v horách pěkný nepořádek. Kazaši, to bylo něco jiného. Lezou pořád stejným stylem, jak si to pamatuji z Pamíru z konce osmdesátých let, ve velkých skupinách a pod pevným velením Jervana Ilinského. Všichni jsou to výborní lezci a dneska někteří z nich i moji dobří přátelé. A na rozdíl od Korejců by nikdy nenechali člověka v horách bez pomoci.

Kangchenjunga byl boj o každý metr a nešťastná třináctka moje šťastné číslo. Poprvé jsme do stěny nastoupili 13. 4. a mně se výstup podařil 13. 5. 2002, společně s částí korejské a kazašské expedice. Radek Jaroš vyšel další den. Při návratu v údolí nádherně kvetly rododendrony a nebývale se rozmnožili nepálští maoisti. O tomto výstupu jsem napsal do slovenského Jamesáku.

Léto 2003 K2 & Broad Peak
Ve složení Radek Jaroš, Petr Mašek a Martin Minařík Můj první výlet do Karakoram. Pro Radka Jaroše a Petra Maška druhý pokus na K2. Úplně jiná kultura, úplně jiný svět než ten, který jsem poznal v Nepálu. Určitě ne tak přátelský. Na druhou stranu lezecký jídelníček mnohem pestřejší než v Himálaji. Od nádherných žulových stěn, přes mixové severní stěny až po K2 - to je prostě královna všech hor.

Pod Broad Peakem i pod K2 bylo dohromady asi 12 expedic. Zajímavé složení. Řek, který vyrůstal v Jeseníku, uměl perfektně česky a nosil tričko s nápisem „Se Sovětským svazem na věčné časy“, náš známý Korejec z Kangchenjungy, „Staříci z Madridu“ ....podle známé písničky Slavíci z Madridu jsem tak pojmenoval expedici španělské himálajské legendy jménem Carlos Soria, ročník 1939. Loni se mu přece jenom na čtvrtý pokus podařila K2 a letos na podzim ještě přidal vršek Shisha Pangmy - opakuji, ročník 1939!!! Buď to bude tím červeným vínem nebo těmi krásnými ženami ve Španělsku.

Kari Kobler, Švýcar, majitel cestovní kanceláře, chlap studený jak „psí čumák“, pod K2 měl komerční výpravu, jeden z jeho klientů tam zůstal. Setkal jsem se s ním znovu letos pod Everestem, zase mu tam zůstal chlap. Má docela vysokou úmrtnost klientů. Jean Triollet, taky Švýcar, ale z úplně jiného těsta. Pod Broad Peak přivezl partu mladých horských vůdců a velmi ambiciózní plány, které se mu nepodařilo realizovat. Jinak ale významný lezec a člověk - sjet po zadku celou severní stěnu Everestu se už nikomu dalšímu nepodařilo a Poláci dodneška nechápou, jak je mohl někdo dostat v jejich národním sportu.

Broad Peak jsme vylezli (18. 7. 2003), díky počasí, taky až na třetí pokus. K2 nepustila nikoho. Ani výborné Kazachy, kteří se opět objevili pod stěnou na poslední chvíli. Kazaši našli na ledovci ostatky a u nich tričko s nápisem Casarotto. Bylo to v místech, kde se Renato před mnoha lety propadl do trhliny. Ostatky této lezecké hvězdy byly uloženy do kamení blízko Gilkey Memorial.

Pod K2 se taky objevila podivná existence, velice podobná českému Trčalovi. Francouz, který neustále chodil mezi základním a prvním výškovým táborem, všechny obtěžoval, hodně kouřil a na kopci nám propálil stan, ve kterém přespal, svůj vlastní si nebyl schopen vynést.

2004 Shisha Pangma
Tři mušketýři byli taky nakonec čtyři. Vyrazili jsme ve složení Zdeněk Hrubý, Radek Jaroš, Petr Mašek a Martin Minařík. Navrhl jsem britskou cestu ( Scott / McIntyre) v jižní stěně Shisha Pangmy. Doug Scott je lezec, který mě ovlivnil asi nejvíc a já jsem si chtěl něco od něho vylézt. Zdeněk Hrubý návrh schválil, Radek Jaroš a Petr Mašek nebyli proti. Přístup pod stěnu je velmi jednoduchý, v základním táboře téměř nikdo. Dvě malé expedice (po dvou lidech), Francouzi a Španělé. Základní tábor u jezírka, okolo koberce protěží a netřesků. Úplný ráj proti ledovcové moréně pod K2.

Dva aklimatizační výlety do 6.000 m a do 6.800 m na okolních kopcích, potom nástup do stěny, za čtyři dny práce posekáno. Krásná a logická linie, trochu nebezpečná co se týká pádu kamení a nedostatku plošin na odpočinek. Celá cesta je v ledu, ve spodní třetině hodně tvrdém. Stejně jako na Broad Peaku jsme si všichni na vršku podali ruce (9. 10. 2004). Je škoda, že novináři o expedici napsali tolik nesmyslů. Svůj pohled na věc jsem publikoval v Jamesáku.

2005 Cho Oju & Everest
Po mnoha letech jsem se z různých důvodů rozhodl vypadnout na velký kopec sám. O plánu vědělo jenom několik nejbližších přátel. Nikdy jsem o publicitu nestál a už vůbec ne když vyrážím do hor sám. Svazuje to ruce. Nakonec to dopadlo úplně naopak, díky Trčalovi na Everestu.

Samozřejmě jsem nepočítal, že na Cho Oju nikdo nebude, na kopec jezdí hodně expedic, protože se jedná o poměrně jednoduchý a bezpečný kopec. Pomohli mi nepálští maoisti. Pár dní poté, co jsem přejel hranice do Tibetu, maoisti uzavřeli silnici, která vede z Káthmandú do Kodari. Další expedice zůstaly dva týdny v Thamelu. Na ledovci nikdo nikde, jenom můj skvělý kuchař Temba v základním táboře. Cho Oju jsem podcenil. Ono to jednoduché určitě je, pokud někdo natáhne fixy, postaví stany a prošlape stopu, popř. uvaří. Toto všechno jsem si organizoval sám. Strach jsem měl hrozný a dělal jsem chyby, za které bych si ještě dnes dal pár facek. Místo stanu jenom takový polostan / položďárák (Bibler Tripod), ve kterém nešlo uvařit ani se obléct. Nefungující vařič 7.000 m vysoko, špatné počasí, nemožnost sestupu, téměř 48 hodin bez vody. Při samotném výstupu čtyři hodiny čekání na rozednění 7.800 m vysoko v ledovcové trhlině za větrem. Vyrazil jsem brzy a cestu skalním pásem bez sněhu jsem uprostřed noci nebyl schopen najít.

Nakonec ale poklona od Eda Viesturse, který se na Cho Oju přijel aklimatizovat před svojí poslední osmou. Bylo 16. 4. 2005, první úspěch jarní himálajské sezóny.

Na Everestu jsem měl v úmyslu lézt Messnerovu variantu v severní stěně. Polda Sulovský mě těsně před odjezdem varoval, že na jaře se jedná o lezení v čisté skále, Messner lezl v létě, když bylo všechno pod sněhem. Při pohledu do stěny z vrcholku Cho Oju mi bylo jasné, že do toho nemá cenu ani nastupovat.

Šel jsem tedy na klasickou cestu přes severní sedlo. Už v táboře nad klášterem Rongbuk mi bylo divné, že je tam nějak narváno (čínský základní tábor, 5.000 m vysoko). Pošta, krámky jako na pouti, restaurace, Číňanky, které se nabízejí za deset dolarů a všude davy lidí. Atmosféra, jakou jsem na žádné jiné expedici nezažil. Ptal jsem se po české expedici, kterou vedl Josef Šimůnek a Josef Morávek, ta už byla pod severní stěnou.

Cestou do tábora pod samotné severní sedlo jsem občas potkal „horolezce“. Ptal jsem se, proč jdou dolů. Bylo mi řečeno, že šerpové ještě nezafixovali cestu, a že už je nebaví sedět ve stanu, tak jedou do měst. Tábor pod severním sedlem je jedno obrovské smetiště, hodně mi připomínal základní tábor pod argentinskou Aconcaqua, jenom ty pošlé muly tady chyběly.

Chtěl jsem se otočit a odjet, něco takového jsem nečekal ani ve snu. Kopec stál ale spoustu peněz, aklimatizovaný jsem byl výborně, tak jsem si řekl, že to přece nemůže trvat víc než týden. Nakonec jsem tam byl 40 dní, 6.500 m vysoko. Během těch 40 dní jsem vyrazil na pokus o vrchol celkem třikrát. Naposledy jsem to točil asi 8.450 m vysoko, po 3 nocích v 8.300 m, bez spacáku a bez jídla jsem čekal až přestane foukat. Nepřestalo. Vítr byl tak silný, že bych se bez vážných omrzlin a bez cizí pomoci nedokázal vrátit. Mluvím o výstupu bez kyslíkové bomby, s kyslíkem během těch dní vylezlo dost lidí.

Na Everest vede víc než 10 cest, většinou velmi těžkých, ale lezou (nebo chodí) se v podstatě jenom dvě. Přes Jižní sedlo a přes Severní sedlo. Jediná expedice, která v letošní předmonzunové sezóně lezla něco jiného, byla česká expedice. Pokoušeli se o výstup v severní stěně.

O tom, co jsem na Everestu zažil a viděl, by asi vyšlo na celou knihu. Zkusím to zkrátit.

Everest je díky své výšce těžký a riskantní podnik, i když člověk leze tu úplně nejjednodušší cestu, samozřejmě pokud leze bez kyslíkového přístroje a bez výškových nosičů. Umělý kyslík výšku Everestu snižuje asi o 2,5 kilometru a armáda výškových nosičů, která klientům všechno vynese, postaví stany, uvaří a zafixuje cestu, dělá rázem z výstupu na Everest něco v duchu Mezinárodního výstupu mládeže na Rysy ve Vysokých Tatrách.

Je ironií osudu, že s kyslíkem se na Everestu umírá mnohem častěji než bez kyslíku. Horolezci s kyslíkem, který většinou začnou používat od výšky 7.000 m, nejsou aklimatizovaní (aklimatizaci nepotřebují) a v případě problémů s kyslíkovou maskou nebo rychlejšího vydýchání kyslíkové bomby umírají velmi rychle. Všichni, kteří letos na Everestu zůstali, dýchali kyslík z bomby. Výstup bez kyslíku ale není pro každého, koneckonců čísla mluví jasně. Na každou z osmitisícovek vystoupilo v průměru 250 lidí, na Everest ještě míň - těch bez kyslíku. S kyslíkem to je přes tři tisíce, možná i víc - tedy záležitost téměř pro kohokoliv.

Z výstupu na Everest stejně jako z výstupu na nejvyšší horu v každé zemi se stal velmi výnosný obchod. Cestovní kanceláře pořádají nájezdy na Everest, v nabídce je tzv. „7 summits“ tzn. Sedm nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů. Pat Morrow, Kanaďan, kterého znám a který jako první tady toto vymyslel a absolvoval, určitě netušil, co bude následovat. Vrcholů nakonec není sedm, ale osm, protože někteří se pořád dohadují, co patří kam. A nutné je vylézt všech osm, kdyby náhodou... Zástupy se pravidelně shromažďují v určité sezóně pod tou nejjednodušší cestou a berou kopce útokem.

Normálku na Aconcaquu vyšlapal člověk na horském kole, sjet na lyžích to nejde, protože tam není žádný sníh. V roce 1988 jsem lezl sólo východní stěnu a normálkou jsem sestupoval. Na Mt. McKinley zase vyšli místní prospektoři se psím spřežením, byl tam už každý a kdo tam nebyl, ten se tam chystá. Zase se jedná o cestu, která je celou sezónu prošlapaná, přesvědčil jsem se o tom, když jsme tudy sestupovali po výstupu přes Cassinuv pilíř. Na Elbrus se každoročně pořádají běžecké závody. S alpinismem toto nemá vůbec nic společného.

Po komerční stránce je projekt „7 Summits“ vymyšlený dobře. Klient jede určitě osmkrát, ale většinou vícekrát na výlet se stejnou firmou. Majitelé některých komerčních expedic navíc vymýšlejí různé finty, jak si klienta udržet. Jeden šerpa vzpomínal, že mu jednou řekli malý kousek pod vrcholem Everestu, že je třeba se vrátit, protože se kazí počasí. Když vedoucího expedice a zároveň majitele cestovní kanceláře v jedné osobě požádal, aby mu povolil vzít na vršek aspoň dva nejsilnější klienty, protože počasí bylo naprosto v pořádku, dostalo se mu následující odpovědi : „A kdo se mnou pojede příští rok, když to vylezou letos?“(!!!)

Hyenismus tohoto druhu se odráží do vztahů mezi jednotlivými expedicemi. Komerční expedice, kde klienti platí až $ 70.000 (za osobu), nemůžou přijít na jméno jednotlivcům nebo malým expedicím, protože tyto fungují jako nekalá konkurence. Expedici na Everest jde bez problémů pořídit do $ 10.000 za osobu, kde je v ceně kromě výškových nosičů a kyslíku všechno. Takže se třeba stává, že velké expedice pustí zprávu, že má přijít pěkné počasí a přitom je to naopak.

Na druhou stranu je ale nedůvěra oprávněná. Na cestách, kam jezdí každý rok hodně expedic, je naprosto normální, že podivné existence a malé expedice vykrádají těm velkým stany, na což doplácejí hlavně šerpové. Je totiž jasné, kdo jde pro jídlo nebo náhradní kyslík, pokud to, co bylo vyneseno, prostě zmizelo. Já jsem se sám dostal do podezření, kdy se mě nad Severním sedlem šerpové několikrát ptali, kde mám stan. Nakonec se všechno vysvětlilo. Můj kuchař Temba se samozřejmě všem pochlubil, kde už se mnou všude byl a šerpové byli od té doby moji nejlepší kamarádi, brali mě jako jednoho z nich (z cca 800 lidi nás tam nebylo víc než deset, co jsme si dělali vynášky sami a lezli bez kyslíku).

Naši everestští „houmlesáci“:

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na setkání v Káthmandú koncem května 2002. Miro Caban nám tehdy říkal „ako sa to robí teraz na Evereste“. My jsme byli zničení z Kangchenjungy a Caban nám s úsměvem vyprávěl, že na Everest není vůbec třeba brát stan, stačí vzít do kapsy pár stodolarovek, šerpové rádi zůstanou před stanem, když jim sáhib zaplatí. Dneska mě mrzí, že jsme se tehdy neozvali a nepodpořili jsme Josku Rakoncaje, který jasně řekl: „Cabanův výstup na Everest je podvod.“

Reakce horolezců na podnikání jiného experta, Pavla Trčaly, na Everestu letos na jaře už byla jiná, možná i na základě zkušenosti s Cabanem. O Trčalově výstupu na Everest bylo napsáno víc než o všech výstupech Rakoncaje, Mirka Šmída a bratrů Pochylých dohromady. Finanční poradce Světové banky, který nemá padesát dolarů, aby zaplatil šerpovi za to, že ho nesl přes dvacet kilometrů na zádech, zázračná výměna jmen na povolení k výstupu, takže nakonec z nelegálního výstupu je výstup legální, prapodivný útěk z Nepálu rok předtím, přestože všem řekl, že je v Himálaji poprvé, nesmyslný příběh o kameře, dva různé typy kyslíkových přístrojů - drama jak „Třicet případů majora Zemana“. A nakonec vysmátá tvář na vrcholové fotografii, fleecová bunda, ruce bez rukavic na cepínu, který jak sám řekl, nebyl jeho, lyžování se sněžnou slepotou na ledovém svahu, po kterém se dalo jít jenom po předních hrotech maček, celkem dobrý materiál pro pány Svěráka a Smoljaka na další díl seriálu o Járovi Cimrmanovi. Byl tam, nebo tam nebyl? Jestli byl, měl kyslík a stejně jako Caban přespával ve stanech cizích expedic, protože sám si nevynesl vůbec nic. Takže mnoho povyku pro nic, zařadil by se mezi těch několik tisíc lidí, kteří na Everest podobným způsobem vylezli. Stejně ale je tomu všemu těžko uvěřit, protože jsem se ve stejný den na stejném kopci pohyboval ve výšce 7.500 m, měl jsem na sobě neprůstřelnou „Schwarzkopfáckou“ péřovku, péřové kalhoty, péřové rukavice a dvě čepice. Šel jsem do kopce, na zádech batoh, byla mi pekelná zima a omrzaly mi nohy.

Na horách jsem už potkal kde koho, ale klienti komerčních expedic jsou druh, který je třeba trochu blíž popsat. Zaplatili si. Za peníze se očekávají služby. Šerpové chodí nahoru a dolů, fixují cestu, vynášejí tuny materiálu, stovky kyslíkových bomb téměř za každého počasí. Potom nastane den D. Klienti si nasadí kyslíkové masky, přijdou pod Severní sedlo, kde jim ten jejich šerpa pomůže nasadit jumar, který někdy taky po fixu klientovi poposunuje. Cepín není potřeba, bere se jenom z důvodu serióznosti vrcholové fotografie, fixní lano vede až na samotný vrchol. Klienti jsou často ještě navíc „na vodítku“ - na krátkém laně přivázaní k šerpovi. Pokud je klient bohatý a má víc šerpů k dispozici, jeden tlačí, druhý táhne, další nese batoh se svačinou. Za příplatek se poskytují i jiné služby. Jistá klientka ze Skandinávie dostala od Britů přezdívku „sexuální šelma“. Vybírala si zásadně šerpy a hrozně ji bavilo, jak po čase odpadávali! Na vršek nedošla, ale domů si určitě odvezla spoustu příjemných vzpomínek. Byl tam „poděs“, někde z Jižní Ameriky, jeden z těch závodníků o sedm nejvyšších vrcholů světa. Všem říkal, že na Everest půjde bez kyslíku, ale že si jednu bombu vezme do batohu, kdyby se mu náhodou na cestě zpátky udělalo nevolno. A taky tam byl jeden kluk z Rakouska, ten tvrdil, že vylezl bez kyslíku. Nevěděl jak se jmenuje, zpátky mu pomáhali šerpové a od doktora by si vzal cokoliv jenom ne kyslík, protože by už doma nemohl říct, že lezl bez kyslíku. Ten doktor mu kyslík nakonec pustil do stanu „načerno“, protože nechtěl, aby do rána umřel.

Takto to vypadá na Everestu na cestě přes Severní sedlo v hlavní lezecké sezóně. Starý Mallory by se divil. Ostatně jemu taky nedají pokoj - u místa, kde pochovali jeho ostatky, se pravidelně objevují vykrádači hrobů, hledají, co by se dalo zpeněžit. Na Everestu je prostě veselo.

Jak už jsem napsal, naštěstí se jedná v případě Everestu jenom o dvě cesty a to jenom v hlavní lezecké sezóně. Jinak je tam pořád místa dost pro nás pro všechny.

Hore zdar!

Martin Minařík



» (jiné publikace) (expedice podrobně) nahoru