Profil: Martin Minařík

vyšlo v Jamesáku 2002/4 »

Martin Minařík; foto (c) Jamesák Martin Minařík
zhováral sa Vlado Linek

Narodený: 27. 11. 1967, lezie od roku 1983
Najväčšie úspechy: hrebeň Vysokých Tatier v lete, traverz Mt. Logan, Manaslu 1999, Kančendžonga 2002
Profesia: majiteľ cestovnej kancelárie
Ženatý, dcéra Anička 2 roky


Meno Martina Minaříka je slovenskej verejnosti pomerne málo známe. V Jamesáku 1999/5 si naši čitatelia mali možnosť prečítať výborný článok Traverz obra o jeho sólo výstupe na Mt. Logan vysokého 5951 m v kanadskom Yukone. Tento rok sa stal prvým horolezcom z Českej republiky, ktorý vystúpil na tretí najvyšší kopec na svete na himalájsku Kančendžongu vysokú 8598 m.

Martin, kedy si začali liezť?
Lézt jsem začal asi v 16-ti letech. Přičuchl jsem k tomu na průmyslovce
v Bystřici pod Hoštýnem. Tehdy se jednalo hlavně o místní skalky,
Skalný, Lukov a Čertovy skály u Lidečka.

Potom klasika Tatry v lete a v zime?
Do Tater jsem poprvé vyrazil asi o dva roky později, první cesta,
Štáflovka na Voliu vežu. Chytly nás tam asi 3 bouřky. První zimní cesta
z Mengusovské doliny na Kôpky, skoro jsme zabivakovali.

Vraj si kvôli lezeniu v Tatrách študoval na Slovensku?
Jo, popravde přiznávám, že hlavní důvod ke studiu byla blízkost Tater. Studoval jsem Vysokou školu dřevárskou ve Zvolenu. V létě roku 1988 jsem pracoval coby nosič na Téryho chatě, jezdil jsem tam až než jsem odjel do Ameriky v roce 1991.

Prečo si si vybral lezenie?
Pro spoustu lidí bylo lezení za bolševika způsob úteku a protestu, pro mě i určitý druh soukromí, nikdy jsem se nezajímal o masové sporty nebo o klasické závody vůbec. Klíčova akce, kterou si dodnes dobrě pamatuju, byl podzimní sraz Kalamárka 1986. Tady jsem poznal lidi, kteří mě jednoznačně ovlivnili v přístupu k lezení. Byla to parta lidí, kteří většinou studovali ve Zvolenu a stýkali se s lidma okolo Stana Glejdury a Janky Lihocké. Jezdilo se společně na písky a do Tater a bylo u toho vždycky strašne moc srandy. Podobnou společnost lidí jsem od té doby nepotkal a dodneška se občas sejdeme, i když už se jedná o víceméně společenské akce napr. Silvestr.

Povedz nám niečo o tvojich nosičských časoch?
Na Téryho chatu jsem jezdil prakticky každý víkend, pravidelná autobusová linka Veľký Krtíš - Poprad, Tři hodiny cesty, úplná bomba. Povinné předměty jsem si popřehazoval tak, aby se vešly do dvou dní, nepovinné jsem samozřejmě vynechával. Chatár Belo Kapolka měl pochopení, Téryho chata fungovala jako druhý domov. Lezl jsem tehdy skoro pořád po splnení povinností na chate. Jednou jsme nastupovali do severní stěny Javoráků v 7 hodin večer, jindy jsem přeběhl přes Baranie sedlo, vylezl jsem tři cesty na Čierny štít, odpoledne jsem šel na vynášku a do rána jsme ještě pili s Jankem Vernarčíkem na Nálepkově chate, občas se divím, že jsem tyto roky ve zdraví přežil. Nejlepší akce, kterou jsem v Tatrách podnikl bylo přelezení 4 stěn v Kačacím múru. Bylo to na podzim 1999. Na Sliezskem domě jsem se snažil někoho sehnat, byl jsem ochotný vzít i topiče Giovanniho. Ve 4 hodiny ráno jsem vyrazil sám, o 2 hodiny později jsem nastoupil na pilíř Rumanovského štítu, potom kulisa Zlobivé, po Galérii Ganku pod Ganek, Delovou rúrou a pilířem nahoru, potom opět přes Galérku ke Kačacímu plesu. Byli 4 hodiny odpoledne, tak jsem ještě vyběhl hranu na Kačacího Mnícha, myslím, že je to Kollerova cesta. V 9 večer jsem byl zpátky na Sliezskem domě. Nebyli to nijak výrazně těžké cesty, ale tatranská klasika. Dlouhé pilíře a nádherné lezení. Pil jsem vodu z Kačacího plesa a jedl borůvky. Super akce. Když jsem to řekl Glejdurovi, odpovědel na to a myslím, že to stojí za doslovnou citaci. "Týmto si zrobil ko...ov z veľa ľudí, ktori si hovoria alpinisti, a možno aj zo mňa". Stano byl v té době pro nás horolezecký bůh a od ješitného chlapa jak je on, musíš uznat, že to byla poklona.

Viem, že si preliezol aj hrebeň Tatier...
Tehdy jsem byl asi ve vůbec nejlepší formě, přechod Vysokých Tater jsem dělal bez vařiče v létě, těžko dnešní generace pochopí, že tehdy vařiče v obchodech nebyly. Pro vodu jsem vzdyčky musel sejít k plesu. Zimní přechod Zapadních Tater jsem udělal za dva dny, neměl jsem stan ani ždarák, jenom starý spacák. Na sólo výlety jsem nikdy nebral lano. Přelezl jsem v Tatrách asi 150 cest a na Slovensku mám dodnes víc kamarádů, než v Česku.

Potom si sa vybral na výletík do USA.
Ano, v roce 1991 jsem odjel na výlet do Ameriky, v kapse asi $300. První rok jsem dělal co se dalo. Na týden mi stačilo $20 na jídlo a $5 na benzín na víkend na hory. Na pivo jsem zašel poprvé po půl roce. Ale lezl jsem 3 dni v týdnu a to bylo důležité.
Vždycky jsem si snažil uspořádat čas tak, abych mohl lézt a zároveň být finančně nezávislý. Založil jsem firmu, která celkem slušně funguje do dneska. Vozíme Američany po Evropě. Kola, procházky, jedná se většinou o starší, takže na lezení to není ani náhodou. Taky jsme jednou dělali přechod Malá Studená dolina - Priečne sedlo - Veľká Studená dolina expedičně - 11 hodin. Teď už sám jezdím s lidma míň, máme průvodce a ja se snažím věnovat rodině a lézt.

Martin, si ženatý?
Žiju s manželkou a dcérou Aničkou (2 roky), napůl v Seattle a napůl v Česku. Mám takovou vizi: peníze vydělávat v Americe, žít v Evropě a jezdit na expedice do Himalájí. Zatím to celkem funguje. V Nepalu jsem za poslední 3 roky strávil 7 měsíců.

Ako si pôsobil lezecky v Amerike?
Na podzim 1994 jsem se potkal na parkovišti v Yosemite Valley s jedním Američanem. O půl roku později jsme se spolu navázali na lano - na Kahiltna Glacier. Ve dvou jsme vylezli Cassin Ridge na McKinley, za 8 dní. Nebylo to úplně metodické, vůbec jsme se neznali a na tomto pilíři si člověk nemůže po 3 dnech říct, že ho to nebaví. Ale sedli jsem si a vyšlo to. Na kopci jsme byli 21. 6. okolo půlnoci. Nádherná oslava slunovratu.

Máš problémy zohnať si spolulezca do hôr?
Parťáka na horách považuju za to úplně nejdůležitější a radši budu lézt sólo, než s lidma, se kterýma bych si nesedl. Většina lezců jsou těžké individuality a povahy se občas minou. Ale jsou lidi, se kterýma pojedu kamkoliv.

Stručne nám pripomeň tvoju akciu na Mt. Logane?
Asi největší akce, kterou jsem podnikl sám, byl traverz přes Mt. Logan v roce 1998. Uveřejnili to v Canadian Alpine Journal a pro Jamesák jsi to přeložil ty.
Tam se taky do určité míry jednalo o náhodu. Měli jsme jet ve 4 lidech, celou zimu jsem o tom kopci sháněl informace, a když kamoši účast odřekli, vyrazil jsem sám. Pilotovi jsem musel zaplatit dopředu - nevěřil, že mě ještě uvidí živého. Trvalo to 16 dní, z toho 7 dní jsem strávil ve stanu ve snehové bouřce, kdy se nedalo výlezt ven. Kdo nezažil lezení na Aljašce tak neuvěří. Sníh padá rychleji, než člověk stačí odhazovat a hrozí nebezpečí, že se už nikdy do stanu nedostane. Předposlední noc jsem byl tesně pod vrcholem. Teplota na větru byla asi tak mínus 50, stan nešel postavit a vařič nešel zapálit. Vyhrabal jsem si takovou díru pod kamenem, oblékl jsem si všechno, co jsem měl a vlezl jsem do spacáku. Přežil jsem.

Bolo okolo tvojho výstupu aj trocha slávy?
Netušil jsem, že to byl první sólo přelez východního pilíře navíc se sestupem na opačnou stranu. Za týden mě kontaktovali kanadští novináři z Whitehorse. Vyšli o tom v yukonských novinách dva články. Tímto jsem se dostal trochu do povědomí kanadských lezců a dostal jsem pozvaní do Himalájí.

Poďme teda k Himalájam...
V březnu 1999 jsem odjel na první expedici do Nepalu - na Manaslu. Ten vývoj a sbíraní zkušeností k tomu jasně směroval a ve svých 31 letech jsem měl nejvyšší čas. Jednalo se o výpravu organizovanou skupinou lezců z kanadského Saskatchewan, 3 Kanaďani, 3 Američani a ja. Vylezl jsem, bylo to tak tak. Manaslu není jednoduchý kopec, i když technicky to těžké není. Musí se projít ledopádem (jedná se o klasickou japonskou cestu), ze kterého občas trčí pohorka nebo ruka a laviny nemají rozvrh, taková ruská ruleta. Horní část cesty je z neprůstrelného ledu, kde je problém postavit stan a za stanem nám seděl jeden lezec - je tam už asi 10 let. Poslední úsek je nekonečná plán, kde za špatného počasí zmizelo hodně lidí. Poslední úsek asi 50 metrů je ostrý skalní hřeben, na jednu stranu snehová převěj. Půl roku před náma tady zmizel Juraj Kardhordó.
Vztahy byly občas hodně napjaté. V Americe se leze víc na jistotu, přesto, že ledopád jsme měli zajištený, šéf vyžadoval, abychom byli pořád navázáni na laně. Je to nesmysl, každý má jiné tempo a lano ho dost omezuje. Navíc pokud jeden ujede a jsou na něm přivázáni další 3 lidi, šance, že se na trochu strmějším svahu zastaví je nulová. Nakonec jsem chodil nenavázaný a dolu kopcem jsem jezdil po zadku, což taky způsobovalo, že Kanaďanům vstávaly vlasy na hlavě. Navíc oni nepili a já jsem do Base Campu přivezl 5 litrů slivovice. Měnil jsem to potom s Němcema za pivo, sám bych to nevypil.

Ako to bolo v Kančom?
V této době jsem se seznámil s partou českých lezců, kteří jezdili do Himalájí. Jeden kamarád mě představil Zdeňkovi Hrubému, o kterém jsem už trochu věděl od Jany Lihocké. Na podzim 2000 jsme v 6 lidech odjeli pod Kanč. Nevylezli jsme, expedice nebyla úspěšná ani co se týka vzájemných vztahů. Na této akci mi došlo, že způsob, jakým jsme plánovali vylézt mi nesedí. Měli jsme dva výškové nosiče. Na Manaslu jsme si všechno vynosili sami.
Na alpinismu je krásné, že nemá přesně určená pravidla. Kopec je pokaždé jiný co se týka podmínek a způsob lezení záleží na každém zvlášť. Dobré by ale bylo, aby každý poctivě řekl, jakým způsobem co vylezl, pokud to prezentuje na verejnosti a shání sponzory. Například to, že mě výškový nosič postaví všechny tábory a vyšlape stopu až tesně pod vrchol. V Káthmandú jsem se potkal s člověkem, který tvrdil, že vylezl na Everest alpským stylem. Přijel pod kopec v okamžiku, kdy byla normálka už postavena, spal ve stanech jiných expedic a když mu v jednom ze stanů dělali potíže, zaplatil jim za "ubytování". K tomu myslím, není co dodat.
Po neúspěchu jsem se rozhodl, že se na Kanč vrátím, sám anebo s lidma, se kterýma si budu rozumět. O rok později, na podzim 2001 jsme se sešli v jedné hospodě se Zdeňkem Hrubým, Josefem Morávkem a s Radkem Jarošem. Radek byl na Kanči už v roce 2000, stejne tak Pepíno Morávek. Pepíno nakonec účast odřekl, takže jsme odjeli ve třech. No a o tom, jak jsme ve třech lidech vylezli na třetí nejvyšší vrchol světa, bez kyslíku a bez výškových nosičú - v příštím čísle Jamesáku.

Poslednú otázku, najbližšie plány?
Je to K2 v Pakistánu.

Martin, vďaka za rozhovor.

Vlado Linek, Jamesák 2002/4

» (jiné publikace) (curriculum) (expedice) nahoru