[1|2|3] | [4|5|6] | [7|8|9] | [10|11|12|13


10. Chtěl jsem říci, že se řítíme nahoru.
09.05.2002

Radek prosí každého, kdo by se dověděl, že zase chce jet na Kanchenjungu, aby mu přerazil obě nohy a předem děkuje. To ukazuje, že zážitek nemusí být pěkný, hlavně, že je silný.

2.5. ráno jsme opět vyrazili do stěny. K našemu velkému ulehčení jsme po velkém předchozím sněžení našli většinu fixních lan a také téměř zcela zasypaný stan tábora jedna. Dokonce i vydržel nepoškozený s malými trhlinami. Sníh zasypal většinou i trhliny na platu. To mi připadá horší než je vidět, ale možná pohodlnější je Radkův názor "co nevidím, toho se nebojím". Zanadávali jsme si, vykopali a opravili stan, navařili pití a pokračovali do tábora dvě. Pravidelná odpolední vichřice nás neminula, ale už jsme zkušení kozáci, takže jsme tentokrát nestačili omrznout. Jen ta nejširší trhlina se otevírá jako škeble, takže už ji řešíme přepadem a naše proklaté krysy na zádech nám to neusnadňují. Dobře nám tak, máme být skromnější a netahat nahoru tolik zbytečných věcí, třeba jídlo. Civilizací nezhýčkaný člověk by přece pár dnů bez jídla vydržel, zvláště, když nahoře už tolik nechutná.

Lezeme do tábora dvě. Přemýšlím o popírání nejzákladnějších fyzikálních zákonů. Jak se tolik krásného sněhu může udržet na tak strmé stráni? Pak si říkám, že si nebudu zahrávat ani myšlenkami a přemýšlím o věcech pozitivních, třeba jak to udýchat. Dolézáme k táboru dvě a ve mně zatrne. Nejdříve nevidím nic, pak část nejvyšší tyčky. Tak to je v pytli, stan nevydržel. Noc na krku, místo sněhové vánice bychom si dali trošku závětří. Naděje umírá poslední, začínáme kopat. Zázraky se dějí, stan vydržel. Jen je tady více než metr a půl nového sněhu. Špatné kino, nevidím na plátno. Jak já si budu vážit všeho teplého! Domů, do Podolí, do lékárny,...

Noc jako ty předchozí. Buď můžete spát ve vánici, která nafouká sníh i do netušených skulinek spacáku. To se pak lépe dýchá, ale asi se ze závěje ráno už nevykopete. Nebo civilizovaně zavřete stan a pak se tak trošku dusíte a ráno ledová jeskyně začne tát. To pak je zážitek, typický deštný prales, jenže se zmrzlýma nohama. Světlý moment je, že máme Radka. Ráno ležíme a přemýšlíme o věcech posledních a věčných. On si to rozmyslí nejdříve, obuje zmrzlé ponožky a boty, vylézá ze stanu a v příhodné díře ve sněhu vaří.

Horolezectví je krásný sport. Šťastný člověk o budoucnosti nepřemýšlí. Bereme batohy, o kterých si myslíme, že už těžší být nemohou. O dvě stě padesát metrů výš vykopáváme materiál, který jsme tam zanechali při předchozím pokusu. Přemýšlím znovu, zda nahoře budu chtít jíst, či zda lépe ocením péřovou bundu. Radek nechává napospas sněhu i zamilované objektivy ke svému CANONu. A očekávaný "choďák" se nekoná Pořád výlezy v ledových stěnkách. Konečně jsme na místě, zvaném great shelf, visutém ledovci, který je nástupištěm do štítové stěny. Konečně ji vidíme bezprostředně nad námi, krasavici. Cítíme se jako Livingston u Viktoriiných vodopádů. Tak kam s ním? Bez pocitu euforie, ale jsme konečně v místech třetího výškového tábora, o který bojujeme bezmála měsíc!

Stavíme dva stany. Jednoho JURKA pro dva a jednomístného Biblera. Martin je na něj zvyklý a spí sám, já spím s Radkem. Večer žádná změna, vichřice, sníh. Abychom nevyšli ze cviku. Večer je vidět za hradbou hor vidět do Sikkimu. Radek hlásí světla Darjeelingu, legendárního výchozího místa prvních himalájských expedic. Brzy ráno Martin hlásí, že už tam pečou teplé rohlíky, je to s ním vážné. Ještě navíc před sedmou hlásí, že vyráží. Výškové halucinace v plném proudu, zřejmě. My se zabýváme tím, jak se vykopat ze stanu. Daří se po desáté hodině. Komu se doma podaří vyrážet do práce tak pozdě? Na dělové kouli z roku osmnáct set třicet pět se řítím někam dolů, je načase mi závidět.

Chtěl jsem říci, že se řítíme nahoru. Tak 80 m za hodinu. Bludiště rozbitých seraků nic moc. Začíná sněžit dříve a silněji než obvykle. Ani síly spojené s korejskou skupinou nezabrání zavátí stop po člověku pár metrů před sebou. 7400 m, na vrchol dobře počítaných 1200 m. Dnes už to dál nejde, stavíme provizorní tábor. Má to být test pro útočný čtvrtý tábor. Korejci mají stan vedle, ale z jejich odhodlání k vrcholu zbyl urychlený ústup do základního tábora. Mr. Han, jejich šéf, vypadá smutně, když spolu probíráme možnosti. My se rozhodneme přespat a uvidíme ráno. Moc optimisticky to ale nevypadá.

Největší úspěch je samotný postup směr vrchol a dosažená výška. Martin má výškový spací rekord, navíc máme jen dva spací pytle a on je to radostné sluníčko, které se rozhodne zářit celou noc a spacák by mu jen překážel. Test stanu se tedy nepovedl. Nevím, jak to pan GoreTex s tím stanem myslel. Dokonce se s Radkem chvíli dohadujeme, jestli je lépe venku nebo vevnitř. Pak už se nedohaduji, ležím napůl zavalen závějí a kdo nemůže dýchat nekecá. Radek chce ráno dokumentovat, ale tenhle humus nezkousnou ani jeho skvělé kamery. Já jsem se prý pokoušel o vaření. Nakonec se pochlapil zase Radek a něco se mu podařilo uvařit. Nahoru to jasně nemá smysl, kotvíme co nejlépe stan a sestupujeme. Vše je postaveno na hlavu. Bludiště seraků znamená překonat výšvihy, ač sestupujeme. Špatný led, cepíny nedrží, co to ze mne vypadavá? Kdeže je mé dobré vychování? V táboře tři necháváme spoustu věcí určených pro vrcholové partie. Radek projevuje náhlou náklonnost k zahrabávání statisícového fotomateriálu do sněhu, prostě cit slečny Smily pro sníh, v 6800 m končí skutečné poklady. Opět začíná sněžit. Slaňujeme, u kritické trhliny se s Radkem spojujeme a nastává kabaret. Radek volí klasické překročení a zůstává viset v gymnastické poloze "šňůra". Ani tam, ani zpět. Chvíli pociťuji škodolibou radost, že ani velcí nemají vše jasné. Radost jen na chviličku, nikoliv do rána. Protože si uvědomuji, že jsem na té špatné straně a budu muset tu hnusnou věc taky řešit. Nejdříve házím batoh Radkovi, čímž jsem jej srazil až do další trhliny. Pak mohutný odraz a let. Také až do další díry. Nikoliv odvaha, strach dodává lidstvu křídla. Naposled jsem skákal skok daleký na gymnasiu, nevím kolik. Teď to bylo určitě více. Společně v mlze vyhlížíme Martina. Nejde. Vidíme sestupovat v mlze Martina. Pokračujeme, Radek jako stroj míjí tábor jedna, já jej vykopávám. Před setměním, provázeni sesuny sněhu, dosahujeme postupně základního tábora. Naši kuchtíci mají tak milé tváře a krásné úsměvy!

Tvrdé bezesné spaní vede do kalného rána. Pro mne nastává něco jako diplomatický den. Dlouhé rozhovory s Korejci a Kazachy mají přinést nějakou smysluplnou strategii, pro to šílené počasí a bezedný sníh. Místy cítím, že my Napoleonové jsme někde u Waterloo. A to mám výhodu, že umím jak anglicky, tak rusky. Takže některými zvažovanými variantami se královsky bavím. Nu k večeru jsme cosi vymysleli. Přestane-li sněžit alespoň zítra (momentálně se spíše budeme během noci zabývat čištěním stanů, aby se neprovalily), může další dějství nastat 10. května. Do té doby nastává oblíbené období lízání ran.

Mějte se krásně.
- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

11. TOMU, KDO NÁS MÁ RÁD
14.05. 2005

Přeji všem dobrý den po dlouhé době. Tady je pozdní večer, mlha, prádelna, sněží, hvězdy se rozhodly udělat si výlet jinam. Zato je dosti hlasitě, laviny prázdniny nemají. Právě jsme se svalili s Martinem z kopce dolů a vše, co bychom si přáli, je spát až do soudného dne. To nám půjde věru náramně. Víme však, že už bychom měli dát něco vědět, pokusím se. Zkouším psát v palčácích, to moc nejde. Prstové rukavice jsou lepší, ale vypadá do legračně. Osvědčí-li se, aplikace bude pokračovat v pražských kancelářích.

Pokračující špatné podmínky zde nás přinutily uvažovat o hranici možností našich těl a o nalezení alespoň teoretické možnosti dosažení vrcholu. Při téměř bezedných, každodenně doplňovaných záplavách sněhu - čím výše, tím snad hůře - jsme se domluvili na společném postupu s korejskou a kazašskou expedicí. 8. května nám jeden den docela slušného počasí dodal optimismu, jistě nemístného. V noci sledujeme blesky za hřebeny hor všude okolo. 9. května brzy ráno vyrážíme ze základního tábora zase nahoru. Je mráz a stala se věc dlouho očekávaná. Vrchol má sice klasické větrné prapory, ale vítr vane ze severu, od vrcholu, nikoliv z údolí. Na nástupu s potěšením zírám na stopy jednoho z nejvzácnějších zvířat na světě, sněžného leoparda, o kterém tak nádherně psal Mathiesen. Tady, v té výšce, kousek od našeho základního tábora! Něco jej sem muselo vylákat a vysvětluje to orla kroužícího v předchozích dnech nad táborem. Myslím na předchozí rok, kdy jsme takové stopy nalezli při nástupu k vrcholovému útoku na K2. Tehdy nás v 8000m zaskočil zvrat počasí a Radek i já máme ještě v živé paměti dvoudenní boj o život při sestupu. Myslím však, že ta ušlechtilá šelma naděluje svoji přízeň spravedlivě a tentokrát nám bude nakloněna. Sokolíci vyrážejí jako o život. Nevím o tom, že bych byl závodníkem, takže udržuji své obvyklé tempo. Komenského rozhodně ctím, Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest. Pěkně se mi přemýšlí. V táboře 1 naplňujeme první část svého odhodlání udělat vše proto, abychom se nevraceli ani v případě obvyklého zhoršení počasí. Bereme nahoru jídlo, plyn a spací pytle Schwarzkopf. Z prvního tábora se stává díra ve sněhu přikrytá plachtou pro případ nejnutněšího bivaku, spas se, kdo můžeš. Cesta vede nahoru, ne dolů. Odpolední zhoršení počasí a sněžení zkracuje naše utrpení pod sluncem na plato a nad ním ve stěně do tábora dvě. Radek s Martinem dolézají první a vykopají vchod do stanu. Ten už jeví značné známky poškození, různé díry a dírky, ale je funkční. Dolézám, obvyklá podvečerní rozcvička s odházením sněhu od stanu a dlouhé večerní vaření. Noc je na místní poměry klidná, takže si můžeme dopřát komfort větrání a dýchání. Ahoj Horo, plazíme se k Tobě nahoru na návštěvu, nezváni. Konečně se vidíme. Kafe si klidně dáme, tam nahoře.

Ráno pokračujeme v plánu nesestupovat, pokud možno za žádných okolností. V depu 6800m přibalujeme všechen materiál a zásoby. Naše krysy na zádech se opět stávají úhlavními nepřáteli a z normálních myšlenek se zase stává ta jedna utkvělá: Co jsem to, pro Boha, za pako a co zde hledám. Dilemata k řešení jako: Ještě se vejdou jedny rukavice, či raději kus tenkého lana na jištění na hřebeni? Odpolední vichřice a sněžení nás nalezne už nad naším původním táborem 3. Za námi zůstávají Gelanotsové komplety Schwarzkopf, dále už vládne peří. Martin se rozhoduje k tvůrčímu činu, pod heslem peří jako peří, výrobce Schwarzkopf, jako Schwazkopf. Když už táhneme všechny ty péřové bundy pro vrchol, nechce už táhnout spací pytel. Za velmi špatných podmínek dosahujeme 7500m a co teď? Necháme to koni, má větší hlavu. Přece jsme rozhodli, že vracet se nebudeme! A taky svalit se do stanů je jednodušší, než se tím nadělením probíjet zase dolů. Také by měl někdo sníst všechno jídlo, které jsme sem přitáhli. Říkám-li do stanů: Hrdinný Martin se už z veškerého oblečení a obutí asi nikdy nesvlékne a tváří se jako v úplné pohodě. Pro jistotu se ale ke mně silně tulí v jednom stanu. Z druhého stanu, útočného Biblera, se vlivem tlaku závěje stává stan pro půl muže. Té úlohy se s úspěchem zhostí Radek. Na vaření to moc není, dostáváme do sebe to nejnutnější a neúspěšně předstíráme spánek. Bouře venku nic nepředstírá a spát nebude.

Další ráno, 11. května. Okolní hory, kromě Jannu a vlastního vrcholového hřebene, jsou pod námi. Zkoumáme členitou štítovou stěnu nad námi a nejasné možnosti dalšího výstupu. Počasí nedovoluje pokračovat nahoru. Říkejme tomu pokračující aklimatizace. Vykopáváme a balíme alespoň útočného Biblera, stavíme pořádně a kotvíme co nejlépe nejlepší stan, který máme, North Face. Tady, v 7500m, je klíčové místo, které nám má zajistit udržet se a přežít. Radek sice silně pochybuje o bezpečnosti místa vůči lavinám a větru, ale lepší místo zde není. Zpestření představuje návštěva z korejského tábora pod námi, začínají čerpat kyslík ze svého depozitu. Náš stan je pohodlný, tak si to trošku zpestřím. Prášek na spaní, který sem si vzal, funguje zřejmě tak, že tlumí dýchání. Moc dobrý nápad. Mezi spokojeně oddychujícími Radkem a Martinem si bohatě užívám Cheynes-Stokesova dýchání. To vypadá tak, že dvě minuty spíte a pak se v panice vzbudíte se vtíravým pocitem, že bůhví proč si rota artileristů udělala dýchánek přímo na vašich prsou. Zalapáte po dechu a zase znovu, dvě minuty spíte... V příštím životě asi raději vystuduji medicínu, snad mne tam odnaučí dělat takové kraviny. Jednu jistotu ale mám. Když už jsem udýchal tohle, udýchám vše. Everest hadra. Dal bych si doutník. A to kafe na vrcholu.

Ráno je krásně, divné jsou těžké mraky v údolí. Ale vítr vane z údolí a z východu, mělo by to jít. Nejde. Mraky se ukázaly být silnější, otočily vítr a přinesly vichřici a sněžení. Stavíme stan níže, než jsme zamýšleli, v 7800m. Společně s Kazachy. Vyšší moc zasáhla v náš prospěch. Korejcům se podařilo postavit stan výše, ale zničila jej lavina. K večeru se objevují na našem místě a staví stan. Jsme na tom všichni stejně. Nepřestane-li tahle sněžná deka, nenaděláme nic, my páni tvorstva.

Martinův recept teď platí pro všechny. Do psí budky útočného stanu se vejdeme jen polosedící s věcmi na vrchol. Takže spacáky nemáme, hřeje nás pomyšlení na všechny dobré skutky, které ještě vykonáme. Teď už není vůbec co řešit. Domlouváme se, kdy a za jakých podmínek společně vyrazíme. V jednu hodinu v noci nasazujeme čelové svítilny a vyrážíme. Vypadá to jako o Vánocích. Dosti fouká a trošku sněží, ale dá se vyrazit, prosvítají hvězdy. Temné obrysy hor, včetně Jannu, všechny pod námi. Bohužel, ohřívací pytlíky do bot nefungují (asi potřebují kyslík). Mění se v chladící tělíska.

Možná vás bude zajímat, co má takový umanutý horolezec na sobě, chce-li vylézt na 8598m vysoký Říp 12. května 2002. Čelovou svítilnu, kuklu North Face, teplou čepici Sportex, lyžařské brýle, tlustou vrstvu krému faktor 30, prstové rukavice windstoper, dvojvrstvé palčáky, trojvrstvé výškové boty One Sport, mačky, cepín, karabiny, skoby, horolezecký úvaz, lano, jumar (to je taková věc na šplhání po fixních lanech), osmu (taková věc na šplhání po fixních lanech dolů), dvoje speciální ponožky, péřovou bundu Schwarzkopf z Gelanotsu s kapucí, péřové kalhoty Warmpeace z Dryloftu, fleecovou bundu Schwarzkopf z Polartecu, rolák a kalhoty z powerstretche, komplet termoprádlo Craft. V batohu má talismany pro štěstí, náhradní baterii, krém, náhradní rukavice, náhradní brýle, fotoaparát musí do péřovky, jinak zmrzne, termosku s pitím, gely na občerstvení (normální jídlo je nepoužitelné, různé tyčinky také, zmrznou), optimista si bere vrcholové vlajky, labužník kávový servis a prostírání. Takový pěkný medvěd.

Z výšky 7900m se vrací Radek a mezi nepříliš slušnými slovy (ve školce by se řeklo, že nadává jako špaček) říká něco o tom, že si sport představuje jinak. V 8000m přichází nutnost rozhodnutí na mne. Prsty na rukou a na nohou mám necitlivé. To je docela příjemný pocit, nebolí to a nemusíte se o ně starat a ohlížet na ně. Jen se smiřte s tím, že po návratu dolů budou nějaké černé a pan doktor vám je něžně odebere a asi se vás nebude ptát na názor. Stejně jich na jízdu metrem a ťukání na počítači většinu nepotřebujete. Tady v tom vichru nevím, co bych dělal. Třeba zouvat se a masírovat nepřichází v úvahu. Slunce vyjde asi za sedm hodin. Tak teď: Za co mi stojí vrchol? Vracím se do stanu a intenzivně pracuji na oživení prstů. Moc s Radkem nemluvíme, o čem taky. Takovým chvílím se říká životní příležitosti a ty si nejlépe uvědomíte, ztratíte-li je.

Martin, ten nenápadný buldog Martin, pokračuje. Myslíme na něj každou vteřinou. Jak se srovná sám nejen se samotnou stěnou a nocí, mrazem, větrem, pověstným vrcholovým hřebenem, s úbytkem sil při naší předchozí lopotě, ale také s Šerpy podporovaným a kyslík užívajícím korejským týmem a s fenomenální, z domácích hor skvěle aklimatizovanou skupinou Kazachů? Vždyť kazašská sbornaja komanda prošla nenáročnějším výběrem, jsou to nejlepší z nejlepších a na Kangchenjungu se připravovali dva roky a jejich cílem je všech čtrnáct osmitisícovek!

Ráno je pěkně. Stav mých prstů není ideální, šance na vrchol je pro mne definitivně pryč Nahoře ale máme Martina, takže nesestupuji. S Radkem se domlouváme, co dále. Naše psí budka útočného stanu bez spacích pytlů není sice ideální hotel, ale v pěkném ránu je skepse předchozí noci pryč a Radek se rozhoduje zkusit útok následující noci spolu s druhou kazašskou skupinou, která k nám vystupuje z tábora 3. To, že už nemáme žádné jídlo, jen rozpustné prášky na pití, nás v těchto podmínkách a v této situaci netrápí. Myšlenky jsou jinde. Odpoledne zase hustě sněží, ale doufáme v noční vyjasnění. Ve čtyři odpoledne přichází dlouho očekávaná zpráva z vrcholu. Dva Korejci a jeden Šerpa s umělým kyslíkem a kazašská skupina dosahují vrcholu! Martin MinaříkPo patnácti hodinách těžkého lezení ve štítové stěně. Jsme jako zmrazeni, o Martinovi se nic neví. Vzápětí doplněk: MARTIN STOJÍ NA VRCHOLU!!! První Čech na vrcholu třetí nejvyšší hory světa. Pozdě večer všichni sestupují. Martin je v obdivuhodné pohodě. Když si představí, že by měl strávit další noc v podmínkách stanu tábora 4, občerství se a pokračuje dále dolů jasnou nocí do tábora 3. Čekáme s Radkem na půlnoc, něco vaření a pití. Ještě křížek na čelo a v jednu hodinu vyráží tři Kazaši a Radek nahoru. Přečkávám zbytek další noci v táboře 4, čas trávím hlavně úpornou péčí o prsty.

Ráno brzy balím podle dohody stan a věci tábora čtyři a sestupuji do trojky za Martinem. Naposledy se ohlížím zblízka do štítové stěny, vidím stopy výstupců. Počasí je dobré, Radek to vyleze, tetelím se dobrou nadějí. Je přece TBO. Je to dobré, cestou nahoru jsem se propadl do skryté trhliny dvakrát, teď jen třikrát. Probouzím Martina s očima jako sluníčko, vařím pití, balíme věci. Stan necháváme pro Radka a sestupujeme. Slunce pálí, to je skvělé pro ty nahoře a pro naše končetiny. Vůbec ne pro naše těla, hrdla, plíce a naše čím dále, tím těžší batohy. Umírání za dlouhého dne a jediná myšlenka: dolů! S čím dále, tím větší nechutí přibalujeme další věci z dolních táborů. Z toho něčeho na zádech se stávají hnusní tvorové nestvůrných tvarů a objemů. Každý krok vybojujeme na své vůli. Hrdla máme dávno spálená a nemluvíme. Víme dobře, že výstup končí až zase v základním táboře a kolik průšvihů se stalo z nedostatečné koncentrace a neschopnosti posbírat rezervy. Pod novým sněhem nemůžeme nalézt mnoho fixních lan. Razíme stopu, propadáme se do rozbředlého sněhu po pás. Zase je ve vzduchu to intenzivní tušení lavin. Ale je to jedno. Měsíc jsem zde pozoroval jejich jízdní řády, nemají žádné zákonitosti. Čekat nemá smysl. To, co předvádí Martin, je skvělé. Je Kontrolní Chroust, tak se pořád cpe ke své úloze.

V kazašském táboře 3 dostáváme úžasnou vzpruhu z vysílačky. RADEK DOSÁHL VRCHOLU!!! Chraň tě všichni bohové na sestupu! Máme hned desetkrát tolik energie.

Na plato se má nestvůra na zádech dobrovolně rozpadá, asi vlivem akrobatických skoků a vrhů přes předchozí trhliny. Podaří se naštěstí zachránit i spacák, který se vydal vlastní cestou. Při přelézání a prošlapávání známého traverzu už asi melu z posledního a ruce necítím. Krok tam a dva zpět. Půl metru nahoru, metr propad. Sníh dělá pořád mnohakilové bakule na mačkách. To je, jako když se snažíte stoupat na ledu s botami obalenými vlašským salátem. Konečně hřebínek. Korejské skupině se vydal naproti jejich tým. Hřeje nás, že jsme vítáni stejně bouřlivě jako vlastní. Stmívá se, nasazujeme zase čelové lampy, slaňujeme dále. Pod ledovcem čekají naši kuchaři, vítání. V noci jsme v základním táboře, po čtrnácti hodinách sestupu. Objímáme se, nějaká slzička se najde. Jen třetí bratříček Radek nám tu chybí. Wish you were here.

Nicméně, je zde spousta krásných i příjemných věcí. Horolezectví je krásný způsob žití. Osmitisícovka se nedá dobýt, dobitý bývá ten horolezec, říká kamarád Bouda.
Předávám slovo a klávesnici Martinovi, ať vám poví o vrcholu.
Nepředávám, Martin spí. Zítra, dobrou noc.
15. 5. Neposíláme nic, satelitní spojení nefunguje.

- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

12. Nazdar milovníci hor a milovnice horolezců 25.05.2002

10.5. 2002 jsme v horní trojce a přepočítáváme proviant. Klidně si můžeme otevřít bufet. Vzpomínám si na frk od Ivana Baja s hromadou konzerv za stanem "Ty Ďuro, neprehnali sme to trochu s tym stravovaním"? Máme tu všechno kromě kaviáru a bublinek. Zato já už trávím druhou noc bez spacáku. Výška asi 7500m. Příště už do Himalájí spacák nepotáhnu, ušetřím expedici náklady. Ráno šmátrám po ibuprofenu, venku fučí a je jasné, že se nikam nejde. Odpoledne se trochu vyjasňuje, takže stavíme další stan. Bibler balíme, půjde nahoru. Kluci vesele "prdí" do spacáků, já se balím do hygienické hedvábné vložky, je průhledná.

12.5. Ráno jdeme dál, spacák už nemá nikdo. O mizerných 300m vyš hustě sněží, stavíme náš stan v 7800m, stejně jako Kazaši. O pár hodin později přichází i Korejci. Nevíme přesně proč, a Korejci jsou nevyzpytatelní do posledního okamžiku. Velká hra pokračuje.

Noc 12. - 13.5. Sněží asi do 8hod. večera. Toto má být noc, kdy se jde na vršek. Zdenek během uplynulých dní řekl " K2 dává naději na vylezení, Kangchenjunga naději bere " , je to smutná pravda. Radek začíná vařit. Nechápu, kde na to bere energii. Jsme ve stanu, který je s bídou pro 2 osoby. On sedí u vchodu, z venku nabírá sníh a v závěsném vařiči ho rozpouští. Ve všech termoskách je během dvou hodin teplá voda. Nevíme co bude dál. Začínám zpívat blues, z vedlejšího stanu na nás řvou, abychom drželi hubu. V 11 večer řveme zpátky, jdeme ? Svítí baterky. Začínám balit. Mám přesně zadané úkoly. Vzít si tabletku ibuprofenu, vyměnit tužkové baterky v čelovce, nasypat do vody něco sladkého, samotná voda nic neřeší. Radek se dívá co že to balím. Říkám, péřové botičky pro případ bivaku. On mi říká : to já pro případ bivaku balím pistoli. Černý humor opravdu na správném místě. O půlnoci se vykulím ze stanu a zkouším vařit. Nakonec vařič zapaluje Zdenek ve stanu. Zbývá hodina do odchodu.

13.5. Šťastné to číslo. Je jedna hodina v noci. Většina slušných lidí spí popř. se věnují činnosti, která je určitě mnohem příjemnější než je ta naše. Všichni mají čelovky, nahoru jdou 4 Kazaši, po nich 1 Sherpa a 3 Korejci s kyslíkem, my tři. Máme tzv. ohřívací pytlíky v botách, což znamená, že nohy nemrznou pořád, ale jenom občas, asi tak každých 15 minut. V žádném případě to neznamená, že nohy má člověk v sauně. Radek nadává, zapomněl si ve stanu náhradní brýle. O půl hodiny později se vrací do stanu. Vidím čelovku Zdenka, pokračuje, potom jej ale ztrácím, a jediná moje starost je rozhýbat promrzlé nohy. Míjím lavinou zničený stan Korejců, začíná mi docházet, proč se předchozí odpoledne vrátili. Okolo 5 hodiny se začíná rozednívat, ale slunko tuto část stěny osvítí až po deváté, je to přece jenom jihozápadní stěna. Korejci se po mě nedívají zrovna příjemně, vytahuju a mávám nad hlavou posledním kusem lana. Usměv je jasná odpověď. Oni si sice vzali kyslík, ale už je nenapadlo přibalit lano. Z předchozích příběhů vím, že skutečné lezení začíná těsně pod vrcholem. Naše lana zn. Lanex jsou na nejnáročnějších místech.

Kazaši natahují tento poslední kus lana, Korejci postupně odkládají prázdné kyslíkové bomby. Jeden z nich taky péřovku, kardinalní chyba. To je to nejdůležitější, co tady má. Je sice horko, ale když tady trochu foukne, je v prdeli. O 2 hodiny později to točí, 150m pod vrcholem. Je mi ho moc líto. Došel mu kyslík a je mu zima. Vidím před sebou štítovou stěnu. Odhaduju to na 4 hodiny. To ještě netuším, že na kopci budu až ve 4 odpoledne ! Batoh přivazuju ke starému lanu ve stěně. Váží max. 5kg, ale v této výšce je to metrák. V termosce zbývají tři kalíšky tekutiny, žízeň je veliká, ale vím, že si to musím schovat na cestu zpátky. Do kapsy dávám náhradní baterii k foťáku a talisman. Poslední kus stěny je strmý rozbitý a zasněžený pilíř, který je o to horší, že stěnou cestu budu absolvovat zpátky. Poslední metry na hřebínek vynalézám nový postup značky " bába v řepě" Tělo v předklonu, na každý krok čtyři nádechy a hlavně neusnout. Jsem na hřebínku, míjím lezeckého šéfa Kazachů. Upozorňuje mě, že už jsou 4 hod. odpoledne, a že se nemám moc zdržovat. Podávám mu foťák, dělá mi fotku. Nevím kam až můžu. V roce 1956 dal vedoucí britské expedice Mr. Charles Evans slib panovníkovi Sikkimu, že jeho lidi nevstoupí na vrchol, kde podle něho sídlí bohové. Tento nepsaný zákon platí, a žádná hvězda alpinismu si nedovolila jej porušit.

Všiml jsem si, že na nejvyšším bodě je zastrčená tyčka. Možná, nějaký láma, kterých se to mezi Sherpama jenom hemží, měl za úkol vymezit bod, který jasně dává hranice, kam se může. Netroufám si k tomuto bodu jít. Zastavuju asi jeden a půl metru pod ním, i tak jsem zašel dost daleko. Jsem sám, přede mnou je cepín, na který uvazuju tzv. šálu návratu. Dostal jsem ji od Sherpy Chettena v Suketaru, abych ji nechal na kopci. Sliby se mají plnit. Uvázat ji nemam k čemu, protože k tyčce nesmím a nic jiného na vrcholu nechávat nechci. Odvazuji ji od cepínu, vítr už si poradí. Dělám několik snímků a přes okraj nahlížím do severní stěny, kde by měla být další expedice, nikoho není vidět. Během těch patnácti minut na kopci mi téměř nepřetržitě tečou slzy.

Návrat. Jsem zpátky u báglu. Likviduju zbytek vody a ohřívám se v posledních paprscích slunce. Brzy přijde na řadu baterka. Noc v této části světa přichází velmi rychle. Tak, jak jsem chtěl být rychle nahoře, tak si rychle přeji být dole. Jsem zpátky v kuloáru a snažím se držet rovnováhu. Jdu asi tak jako po 6 rychle za sebou vypitých pivech. Čtyři kroky, potom pád do sněhu. Nakonec vítězí drtivý styl zimních tatranských žlabů - po zadku. Je mi jasné, že je to hodně nebezpečné, noc, mačky na nohách, které v okamžiku nepozornosti člověka obrátí ve volně se valící kouli. Cepínem brzdím, co můžu, při mírnějším sklonu svahu zastavuju a okamžitě usínam. Hluboko pod sebou vidím světélka stanů. Přemýšlím o bivaku, ale začíná znovu sněžit a je mi jasné, že ráno tady budou jezdit fůry se sněhem. Pořád se dívám na hodinky, ale víc než čas mě zajímá výškoměr. Jsem pořád nad 8000m. Mám halucinace. Co by za to dali feťáci, zadarmo, žádná marijána, žádné potíže s policajtama, nadherný úlet mimo realitu. Vidím před sebou několik stop. Napadá mě, že si Rusové udělali zkratku do tábora 3, mám jít za nimi ? A Italové jsou tady taky. Ale proč zrovna Italové ? Ta zem je mě úplně ukradená, kus dálnice mezi údolím Soče a Chamoniex. Mizerný manager firmy Focus nám nezajistil vůbec nic a stan firmy Ferrino byl horší než parní válec. Drž hubu a makej dolů. Na nohách máš mačky Grivell a v ruce cepín pana Cassina. A co se týká francouzských vín, taky Ti občas prodají pěkné sračky.

Nacházím fixy, ale nepoznávám, že jsou to ty, kterými jsme ráno zajistili několik strmých ledových prahů. Konečně mám před sebou stany, jsou tři a poznávám i svého Biblera. Vevnitř se rozsvicuje baterka. Překvapení, vidím Radka i Zdenka. Dostavám napít a dovídám se proč jsou ještě tady.

Radek chce vyrazit za pár hodin nahoru, Zdenek čeká na mě, už během dne se rozhodl, ze nahoru nepůjde. Je mi jasné, že Radek se potřebuje trochu vyspat, pokračuju sám nocí dolů, protože tam jsou spacáky a hlavně je to o pár set metrů níž. Padám asi do čtyř trhlin než se mi podaří najít ve slábnoucím světle čelovky stan, ve stanu spacák a ve spacáku zip. Usínám ještě dříve než stačím zapnout spacák. Ráno v devět mě budí Zdenek, vaří mi pití a potom spolu pokračujeme do základního tábora.

- Martin Minařík

(nahoru)

13. Zugy a maoisté, reálné pohádkové bytosti. Crying game.
24.05. 2002

Po dlouhé odmlce se zase hlásíme, konečně jsme schopni zase navázat spojení. Náš kuchař Phurba špatně rozumněl zprávě z vysílačky. Usoudil, že jeden z nás se zřítil, druhý je nezvěstný a třetí nemůže sestoupit, neboť trpí těžkýni omrzlinami. Ze žalu se opil a zničil satelitní telefon. Toť příčina naší dlouhé odmlky.

14. května večer jsme s Martinem uléhali šíleně unavení k mrtvolnému spánku s myšlenkou na Radka nahoře. Ráno se střídáme v pozorování hory dalekohledem. Radka však nevidíme posléze se zatahuje, začíná sněžit a s pozorováním je konec. Ze zpráv Radia Nepal zjišťujeme, že naše, na místní poměry slušné, dva vrcholové dny byly vykoupeny těžkými záplavovými dešti na opačném, západním konci země. Je mnoho sesuvů půdy a zničených domů, oběti na životech. Letos prostě klid nebude. Je velmi teplo, laviny vyvádějí. Z protějšího Talungu spadl nádherný veliký visutý ledovec, kterému jsme se celou dobu obdivovali. Snažíme se jíst, masírujeme namrzlé končetiny a mácháme je v horké vodě. Pomalu a částečně se vrací cit na nožičkách mravenců běhajících v našich rukou a nohou. Probíhá boj mezi navracející se chutí k jídlu a bolavými rty, které nechtějí o potravě nic slyšet. To vše se odehrává v tuberkulózní léčebně, neboť také naše hrdla a plíce se klopýtavě srovnávají se skutečností návratu shora. Můžeme pokračovat o stavu našich hebkých kůží atd. Každý, kdo rád čte malebné příběhy o horolezcích, by měl mít možnost pohledu na chlapy po návratu z několikadenního a opakovaného pobytu v zóně smrti. A pak přemýšlet o lidské důstojnosti.

Zdá se, že my sme vydrželi, nikoliv však náš elektrický systém. Satelitní telefon rovněž stávkuje. Nedá se nic dělat, únava neúnava. Chceme podat zprávu domů, balíme naše přístroje a odcházíme do kazašského tábora. Tam se snažíme přijít za pomocí jejich, jen zpola funkčního telefonu, problému na kloub. Neúspěšně. Mezitím probíhá směnná burza léků proti omrzlinám.

Večer opadá naše napětí, Radek je v pořádku dole. Síly sbírané k objetím. Radek strávil po sestupu z vrcholu noc v táboře 3 a v záchvatech dusivého kašle měl své peklíčko. Na sestupu prožil martyrium podobné našemu a teď, na pokraji sil, tiše a přerývaně vypráví. Snaží se také o masáže nohou, odhadujeme následky u všech. Nevypadá to až tak dramaticky. Z Radka horečnatě svítí oči ve dva měsíce neholené, spálené a vyhublé tváři. Asi jsme na tom všichni stejně. Zrcadlo ve vybavení nemáme.

Ráno zase všichni pohromadě. Pomalu nám dochází, že jsme to dokázali. Že už nahoru nemusíme. Že už nám nemusí zbývat žádné síly. Že už můžeme počasí jen tak pozorovat. Že můžeme domů. Že... Pořád jsme ale ještě myšlenkami tam nahoře, pořád jsme v jiném světě. Alenka v říši divů ... a za zrcadlem. Touch of reality: Odcházíme zase do kazašského tábora. Žádný "zasloužený" odpočinek. Na téhle expedici opravdu žádné povalování není. Zase celodenní zkoušení všeho možného. Pomalu rozplétáme nit a začíná nám svítat: Kuchař Phurba - lhal, jako když tiskne. Vracíme se do našeho tábora a udeříme na Phurbu. Přiznává své kouzelné manipulace, po kterých už nepůjde vůbec nic. Martin řve jako tur, když navíc zjistí, jakou zprávu o našem údajném zmizení nahoře Phurba předal do Kathmandu. Stačilo málo, převzala by ji známá Ms. Elizabeth Hawley a už vše bylo v agenturních zprávách. Ještě že náš kamarád Tendy Sherpa čekal na potvrzení a nepustil nic dále!

17. května neobvyklé počasí skončilo a nastává první nápor blížícího se monzunu. Na poslední chvíli vybíháme na kopeček vzdát hold k pomníčku našich předchůdců. Hora se halí do mraků a mlh. Celý den balíme a chystáme se na pochod zpět. Odpoledne přichází zdola naše skupina nosičů. Rozdávám ibuprofen po hrstech, na výšku základního tábora nejsou zvyklí. Čeká je krušná noc, navíc opět hustě sněží a nezdá se, že přijde noční vyjasnění. Potěžkávají nachystaná zavazadla a trošku se dohadují, který sud je jim nejsympatičtější. Náladu jim zlepšují potraviny a dobroty, které rozdělujeme ze zbytků našich zásob. Poslední noc v základním táboře je tichá, zádumčivá.

Vstáváme brzy po rozbřesku a dobalujeme. Po skromné snídani naposledy postojíme u čhortenu, který nás celou dobu chránil. Hora se neloučí, je zahalena v těžkých mracích, drobně sněží. Tady už nemáme být. My tři vyrážíme, s námi tři nejrychlejší nosiči. Hledáme cestu a prošlapáváme stopu čerstvým sněhem. Tichý ústup z míst, kde jsme nechali vše, co v nás bylo. Každý kráčí se svými myšlenkami. Brzy se musíme soustředit na sestup, vrstva nového sněhu činí cestu obtížnou. Pády na skrytých ledech se nám nevyhnou. Cesta dolů k lezení pořád ještě patří. Lámou se lyžařské hole, které k pochodu používáme. Nejdříve Radek, potom já. Jdeme svižně. Chceme-li stihnout letadlo ze Suketaru do Kathmandu, musíme být v Suketaru za čtyři dny, což znamená enormní dávky pochodu každý den. Martin šel nahoru více než dva týdny! Omrzlé nohy se neodbytně ozývají slzy v očích a skučím jako skunk při každém kroku dolů či přeskoku z kamene na kámen. S úlevou vítám každý krátký kopeček, kdy mohu jít nahoru a ulevit prstům a chodidlům. Svlékám se z kůže, naštěstí ne do krve. To už je bez básniček, nastala próza. Další čtvrthodina za námi, už jen necelé čtyři dny... Za devět hodin překonáváme ledovec, na kterém Martin cestou do základního tábora strávil devět dnů. Jsme zase na zelenajících se loukách a pozdě večer dorážíme do salaše v Tseramu.

Ráno zase dále dolů. Mlžný horský les. U majitele salaše Thorong se zbavujeme většiny zbylého jídla a spěcháme dále. Vystupujeme do známého nejvyššího sedla a v něm se dostáváme, bez přechodu, ze studeného do teplého pásma. Okamžitě za to také platíme. Bytosti z vyprávěnek vystupují k nám. Zugy - pijavice. Nejdříve ojediněle, pak po desítkách a stovkách. Útočí ze svých úkrytů. Ponožky, tričko, kalhoty nasákly nějakou krví. Ejhle, je má vlastní. Funguje to jako z učebnice, opravdu krvácení po pijavici nejde zastavit. Opravdu důležitá ale je důkladná prohlídka před spaním. Nepřipustit, aby se taková bestie vloudila do spacáku. Klesáme pod tři tisíce metrů nadmořské výšky, zprávy zdola netěší. Kdesi dole v údolí zahynulo 140 vládních vojáků a policistů, kteří se bránili útoku maoistů. Parlament se dohaduje, zda prodloužit výjimečný stav. V Yamphudinu, kam právě scházíme, bylo včera zabito dalších pět maoistů. Je tam jednotka pěti set maoistů, kteří na noc přicházejí do vsi a ve dne se stahují do džungle. Místní lidé, které potkáváme, jsou jiní než dříve. Neusmívají se, jsou nejistí. Nevěří oficiální verzi o loňském vyvraždění královské rodiny. Naopak, myslí si, že masakr zorganizoval současný král. Nevěří, že vládní síly mají situaci pod kontrolou a že je ochrání. Nevěří ani, že se dohodnou se všudypřítomnými maoisty. Ptám se našich nosičů, kde maoisté jsou a kolik jich je. Suše konstatují, že v každém domě alespoň jeden.

Ale asi to vidím moc černě. To ty zatracené prsty. Nekonečný sestup ze sedla jdu více po rukou vyzbrojených holemi než po nohou. Přemýšlím, zda Kangchenjungu vyhlásit za nejtěžší výstup, který jsem zažil. Nakonec přece jen pořád vítězí výstup na Blaník před léty, za mrtvičného vedra před bouřkou, obklopen řvoucími dětmi kamarádů. Za hluboké noci docházíme s pečlivě zhasnutými svítilnami k domu Šerpů obklopenému maoistickými příbytky na pastvinách horního konce Yamphudinu. Náš nosič nám tlumeně vysvětluje, že "original maoists" jsou vlastně hodní lidé, když se nedráždí. Každopádně o vzruch v noci se po důkladné očistě od zug a popití thomby (lehké mladé pivo ze zkvašeného obilí, obdoba čangu) stará monzunová průtrž mračen, nikoliv nezvaní návštěvníci. Střecha příval nezvládá a my nevíme, kam se se spacáky uklidit.

Ráno je idylické a brzy přechází v horký den. Koupeme se alespoň na chvíli pod vodopády po cestě. Martin se nadšeně čvachtá v tůňce, než si všimne, že společnost mu dělá had. Ty on strašně miluje... Nějak si začínám zvykat na své prsty, lidová rčení mají svoji pravdu. Než přijde další příval monzunového deště, obhlížím vysoké hřebeny, které se nám ještě staví příčně do cesty, a přemýšlím, zda to můžeme stihnout. Zatím kolem nás jde život svým neměnným rytmem. V komoře domu mele domácí paní obilí na žernovu starých Slovanů ze šestého století. Nač měnit osvědčené. Slunce, nemajíc vyhnutí, svítilo na vše při starém, řekl by Beckett. Pravá chuťovka přichází až po dalším dešti v pralese. Zugy se zaradovaly a útočí ze země i z nebe po tisících. Téměř nemá smysl si jich všímat. Stejně jsou nešikovné a přisaje se jen sem tam nějaká.

Ráno posledního dne pochodu už nabízí jasnou zprávu, že letadlo stihneme. Ještě posledních stoosmdesátsedm kopců a pahrbů a jsme hodinu od letiště. Tam nahání okolnímu lesu hrůzu podivná jednotka vybavená rozpadajícími se sandály a předovkami z doby vynálezu střelného prachu. Celá akce vrcholí teatrálním hodem delobuchu ze stráně a taktickým rychlým ústupem. Býti maoistou, asi se pominu strachy. Za chvíli už jsme v Suketaru opevněném baštami z pytlů s pískem. Tady se asi opravdu bojuje a letiště je klíčovým bodem. Po setmění se podle královského dekretu vše zatemní a nikdo nesmí z domu. Ještě potvrdíme svá místa v zítřejším letadle, shodíme už napořád nenáviděné palečnice trekových bot, obouváme sandály - a usínáme jako jezulátka.

Ráno se loučíme, dostáváme na krk khaty, šátky šťastného návratu. Letadlo opravdu přiletí, ale odletět chce jen se skupinou místních lidí, rozhodně bez nás. Rozhořčeni vidinou podivné hry, která se zde hraje a možná týdne stráveného čekáním v Suketaru, se zatvrzujeme. Naše místa v letadle výsměšně zívají prázdnotou, zatímco místní agent letecké společnosti vymýšlí nové a nové umné konstrukce, proč nemůžeme letět. Piloti se nechtějí nechat zatáhnout do hry, opouštějí letadlo a odcházejí na čaj. Ke cti velitelům policie a vojáků slouží, že zachovávají neutralitu a své muže nepropůjčují nátlaku. Posilováni svou pravdou sokolíci úspěšně blokují letadlo a já se snažím vyjednávat. Řešení se najde po pouhých dvou hodinách a my letíme. Země zaslíbená se jmenuje Kathmandu a vlny se rozestoupily.

Vítá nás Kathmandu, ruch, špatný vzduch, minimum turistů. Je ke konci sezony a neklid v zemi se také výrazně podepsal. Vítání s Tendym, který asi až teď skutečně věří, že se nám nic zlého nestalo. Sprcha, holič, večeře, pivo, hudba, líné zírání na bledé tváře ze stejného kontinentu. Internet cafe umožňuje volat domů a poslat zprávu. Teď už jen rychle rutinu. Aby nosiči dorazili s věcmi až sem, abychom mohli vyřídit formality a poslat je domů. Sehnat místa v nějakém letadle. Nějaké rozhovory, několik koleček úřadování na ministerstvu (Dnes jsem tam strávil několik hodin a orient na mne dýchl plnou silou). Atd. Co nejrychleji, velí přání, ale nějaký den to pohltí. Držte nám palce.

Co nám Hora třeba dala a vzala? Vzala nám spoustu sil, času, trošku zdraví. Iluze o sobě samých. Peníze a materiál. Představu o vlídné tváři a o elegantním, rychlém výstupu lehkým krokem. Nějaké mozkové buňky z nedostatku kyslíku. Dala nám nesrovnatelně více. Energii do všedních dnů. Poznat horu zblízka, to ze žádné fotografie a knížky nedokážete. Zase znovu hrát tu hru, zase znovu tam stát pod stěnou a pak se vydat nahoru. Tu krásu den co den. Každý den odvahu. Týdny z toho nejlepšího v našich životech. Sáhnout si nejhlouběji sami do sebe, možná na něco přijít. Vidět meze možností? Možná. Pevné přátelství mezi námi. Pár minut na vrcholu. Pár fotografií, kamínky z vrcholu, pár pohledů kolem dokola z výšky. Pár okamžiků, které nezapomeneme. Dýchat zase řídký vzduch nad osmi tisíci. Návrat dolů. Trošku bolesti. Těšení se domů. A nutkání se do hor vrátit.

Tato zpráva je poslední zprávou expedice PRE Kangchenjunga 8598m. Děkujeme všem čtenářům a spřízněným lidem za zájem a přízeň. Děkujeme velmi našim sponzorům a partnerům, především generálnímu partnerovi expedice, společnosti PRAŽSKÁ ENERGETIKA A. S. Bez její důvěry ve kvalitu našeho projektu a velkorysé podpory by se expedice stěží uskutečnila a dosáhla svého úspěchu. Náš úspěch je úspěchem vzájemné spolupráce. Národní vlajka a vlajka PRE vlály dvakrát na vrcholu.

Žijte krásně
- Zdeněk Hrubý

(nahoru) (fotogalerie)                ostatní expedice »