[1|2|3] | [4|5|6] | [7|8|9] | [10|11|12|13


7. Vybojovali jsme 300 výškových metrů...
20.04.2002

Hlásím se zase ze základního tábora po čase kratším, než jsme zamýšleli. Leč horolezci míní a hory mění - stalo se toho více, než by dvěma dnům na kopci odpovídalo. Ale netěšte se zbytečně, příliš jsme s tím nepohli.
Dostali jsme zprávu od Hobitů z Kathmandu. Turistické krajky a příjemnosti po cestě dolů vypustili a spěchali co nejrychleji do relativně bezpečné civilizace. Takže již pátý den se jim podařilo býti pod ochranou vojenského dozoru v Suketaru/Taplejungu a žádné dramatické zápletky nehlásili. "Zaplať pánbu", třeba to byla příliš malá skupina pro pozornost rozvášněných maoistů. Vzdor čím dále, tím horším zprávám z Radia Nepal. Centrum konfliktů se přesunulo ze západu k nám na východ. Samá napadená letiště a jiná veřejná zařízení, spousta mrtvých na obou stranách. Jakoby se vracel středověk. Maoisté totiž mají zásadu, že svým padlým bojovníkům uřezávají hlavy, aby nebyli identifikovatelní.
Tak to by snad stačilo. Hlavně, že jsou Hobiti v pořádku. Než my půjdeme dolů, snad bude situace jiná. Každopádně se nějak protlučeme. Hobiti však asi nestačili poslat pohledy, které jsme po nich poslali domů Takže se nezlobte, asi je pošleme až my na konci expedice.

Musím říci, že lezení na kopci je strašná dřina. Když mne Radek s Martinem jako znalci, kteří už zde byli a o vrchol se pokoušeli, lákali právě tím, že ze základního tábora je to na nástup do stěny pět minut, něco v té informaci chybělo. Zapomněli se zmínit o tom, že po pěti minutách už se leze, ale k vlastní štítové stěně vede osmdesátsedum docela nejednoduchých a možná objektivně nebezpečných kopců, když se tedy vyjádřím cudně. Má hluboká úcta patří prvním odvážlivcům, kteří sem před mnoha lety dorazili po několika měsících intuitivně, panenskou krajinou a zakousli se do té neprůchodné hradby předsunutých bašt Kangchenjungy s mlhavou nadějí, že se někudy probijí k vysněné Hoře. Pak teprve mohl přijít sen o vrcholu. Určitě půjdu nedaleko na kopeček vzdát hold k jejim pomníčkům.
Cíl: Najít cestu a postavit výškový tábor dvě. Sbalili jsme strašně těžké "krysy" na záda a vyrazili jsme. Další materiál jsme přibírali ještě během cesty, kde jsme si při předchozím výpadu odkládali. Supěl jsem jako v posledním tažení, největší chuťovka to byla v úsecích, kde se traverzuje v čistém ledu na předních hrotech. Velmi potěšující pohled ovšem skýtali oba sokolíci, Radek s Martinem, kteřížto supěli neméně. Ani to mi však příliš nezvedlo náladu, neboť na skalní stěnu kterou traverzujeme, jsem si ještě nezvykl. Není mi jasné, jak se ji Matce Přírodě ruku v ruce s "horobohy" podařilo postavit, silně převislou, ze samých volných šutrů. Rozhodně jsem v pohodě zapomněl na začínající bolest zubů. Strachy nebo v úžasu nad tou krásou odešla bůhvíkam. Pak už jsme si mysleli, že to známe. Jen co vstoupil Martin na kýžený okraj plata, propadl se do skryté trhliny. Přesně v našich předchozích stopách! Snad měl o těch kritických pár kilo těžší batoh nebo co. Je to však zkušený junák, pohotovým rozpažením zůstal viset včas a na povrchu. Pak jsme rychle, leč pečlivě jištění, prchli do oázy našeho stanu tábora 1. Jenže cosi je jinak. Terén poklesl, kolem nás první vlásečnice narušující kompaktní sněhový povrch. Že bychom tu oázu nevědomky postavili také na trhlině? Díry vykopané pro vaření a pro naše přirozené potřeby hypotézu bohužel potvrzují poměrně rychle. Přestavíme tábor v nadcházejícím večerním mrazu? Začínající poryvy větru a přesvědčení, že to na tom proklatém platu bude všude stejné, vítězí fatalistická varianta. Ostatně, vůči těm masám ledu pod námi, byť poněkud děravým, je naše váha jako něco od mouchy. Asi poněkud nepříjemně a skřípavě se v poryvech větru ptám sokolíků, kde že je ten kompaktní, před větrem chráněný, bezpečný sněhový dolík ve stěně. Po krátké poradě, která vyústí v ubezpečení, že jsme pravděpodobně na stejném kopci jménem Kangchenjunga, říkají trošku ostýchavě, že je to letos asi jiné. Uklidněn usínám. Ostatně už se mi dříve pod stanem na ledovci trhlina otevřela. Zaprvé to dá strašnou ránu asi jako od kanonýra Jabůrka. Takže to člověka určitě vzbudí. Zadruhé, trhlina se otevře nejdříve tak na dvacet centimetrů, takže se stihnete přestěhovat. Tedy, je-li kam.

Noc celkem fajn. Je však neuvěřitelné, jaký rámus vydávají ve větru tenké stužky trasírek zabodnutých vedle stanu. Asi jako když si ustelete v naší světlé minulosti na Stalinově pomníku vyzdobeném největší ruskou vlajku za státního svátku. Musí přitom být ale lehká vichřice, meteorologové tomu říkají orkán. Nakonec se rozhodnu, že chci spát, ne se zbláznit. Nerad vylézám ze stanu a pomstychtivě zakopávám nevinné trasírky do sněhu.
Ráno těžce váháme. Poryvy větru ztěžují vaření a zpochybňují úmysl dalšího výstupu. Po deváté se to lepší, takže přece jen ze spacáků ven. Vyrážíme patřičně pozdě. Můj optimismus však tradičně dosahuje kolem poledne vrcholu. Ignorujeme tedy stopy předchozího pokusu korejských Šerpů a vyrážíme na zteč diretissimou tisícimetrovou ledovou stěnou nad námi. Přes několik trhlinových překvapení, které nám plato ještě přichystá. Někdo tam nahoře nás má rád. Zatím. Prosím, napořád. Boží mlýny melou rychle. "Závratným" tempem dorážím na hranu trhliny, která zespodu vypadá jako dětská slavnost. Skutečnost: Tlama dva metry široká v nejužším místě s protilehlou dvacetimetrovou převislou stěnou naproti. Lahůdka pro ledolezce specialisty, ovšem bez našich krys na zádech. Taky asi ne v 6200m. Taky se chceme někudy vracet, že. Zbývá varianta "Vertical Limit". Tedy úžasný efektní skok do protilehlé stěny. Na to se ale nějak nedostává těch elegantních hrdinů. Znáte to, 7800m, smrtelná vichřice, avšak ouško s náušnicí elegantně povystrčené. Taky máme ještě pořád ty krysy na zádech. A nějak chybí rozběhová dráha. Ten svah pod má tak 60 stupňů. Takže pokorný ústup a šílený traverz kolem toho Verdunu. Rozhodně nevíme, kudy ten chaos nad námi prostoupíme. Tisíc metrů trhlin, ledových výšvihů, séraků, visutých ledovců, ježatá potvora. Oči neklopíme, budeme to zkoušet. Fouká do nich, pokouší se závrať. Na naši Horu. Bože, Ty náš zkoušíš, tak to chceš. My tady stojíme, s pokorou. Budeme to zkoušet, máme na to trošku vlastní síly. Bez pochopení Hory to nepůjde, bez nás také ne. Je to něco mezi nebem a zemí. Stojíme na zemi, tam nahoře je nebe.
Stoupáme, počasí se horší. Vichr zesiluje, sněží stále více, vidíme na deset metrů. Konečná, takhle zamíříme někam do pekla. A my chceme něco mezi nebem a zemí. 6400m, nezbývá, než shodit břímě z ramen. Zakopáváme vše do sněhové díry- kvůli větru - a sestupujeme. Kde je cíl: druhý výškový tábor?! Vybojovali jsme 300 výškových metrů a pár set metrů postupových. I tak vypadá úspěch. Dosahujeme zase tábora 1. Náš stan na trhlině konečně vypadá jako oáza bezpečí. Relativita. Díky, Einsteine.
Pokračujeme dále. Cestou sem tam oprava fixů, v korejském táboře 1 porada se Šerpy. Určitě to ještě zkusíme. Teď hlavně dolů. Počasí zkouší, co umí. Já taky. Upadla mi osma, to je ta věc na slanění. Máte-li zafixovaná lana, můžete se dostat rychle dolů. "Naštěstí" se zastaví o nějakých sto metrů níže. Tak se vydávám panenským terénem pro ni. Vypadá to optimisticky. Jen ty úseky, kde je asi 5 centimetrů sněhu na hladkých skalních plotnách, mne netěší. Přední hroty maček však drží bezpečně, ještě jednou díky, Misko! Zdola se ozývají výkřiky Radka a Martina. Jen nevím, zda to jsou nadávky, strach, či povzbuzení a obdiv. Samozřejmě si myslím, že to poslední. Jsem Jánošík, ne? Dole mne vítá jen lakonické: Co jsi tam dělal? No comment. Hlavně si uvědomit, že za malé chybičky se zde velice platí.
Sestoupili jsme za setmění a vítají nás nové zprávy. Korejci začínají pochybovat o nalezení cesty za současných podmínek. Neprobojujeme-li se údajně dále v krátké době, jedou domů. Dorazil předvoj další expedice, Kazašské. Uvidíme.
Další den se zdá, že předpověď je na další tři dny dobrá. Venku sice zatím vládne vánice, ale balíme a zítra brzy ráno do stěny. Zkusíme to přelézt, druhý tábor je nejbližším snem. Držte nám palce. Topič do kotle přikládá, na lodi je skvělá nálada. Nebo jinak: Radost na několik příštích rán. Těšíme se domů, po vrcholu. - Zdeněk Hrubý

(nahoru)

8. Radek s Martinem začínají omrzat.
24.04.2002

Dobré ráno či kdykoliv to budete číst. Tady je ráno a Radek právě rozšrouboval všechny zásuvky, konektory a baterie, vyléval z nich vodu a sušil. Phurba, náš kuchař, se divil, že to vadí. Pak říkal, že občas taje a prší do stanu, když zde nejsme. A našel řešení. Celou elektřinu zavřeme do plastového sudu. Jenže to bychom vám nemohli psát, že. Jinak je ale Phurba dobrý. Od vysokohorského sluníčka je on, čistokrevný Šerpa, černý jako čert a je to zkušený expediční vlk s velmi dobrou angličtinou. V krátkých dobách našich pobytů v základním táboře nás zásobuje nejen dobrým jídlem (dokonce bez místního oblíbeného zázvoru), ale také ne už tak dobrými zprávami z Radia Nepal. Ačkoliv zachovává poker face, jeho názor na maoisty je jasný. Jediné, co opravdu neumí, je předpověď počasí. Pořád tvrdí, že bude hezky, což empirie nepodporuje. Po delším delikátním hovoru jsem zjistil, že své přesvědčení odvozuje pouze ze skutečnosti, že nedávno byl šerpský Nový rok a že by tedy bylo společensky vhodné, aby bylo hezky.

Phurbovým pomocníkem je zjemněle vypadající benjamínek Thondordje. Žádná velmi temná kůže himálajského tygra, spíše bych jej čekal někde v Kathmandu v college. Na první pohled sbírá zkušenosti, ale je dobrý, přátelský a usměvavý. Má dobrou šanci být dobrým samostatným expedičním kuchařem. Takový expediční kuchař je velmi důležitá osoba. Nejenže vám dobré jídlo zvedne náladu a fyzickou kondici. Nahoře při lezení to je s možností vaření a schopností pozřít vlastní výtvory všelijaké, takže regenerace v základním táboře je důležitá. A tady se nemůžete zvednout a jít do jiné restaurace. Takový kuchař je také správcem tábora, hlídá stany, zásoby a věci před případnými nenechavými návštěvami z řad nosičů. A musí sledovat, co dochází, aby to včas sehnal někde pod ledovcem u pastevců yaků. A taky se dívá dalekohledem do stěny při našem sestupu. Ze stylu a rychlosti našeho sestupu a slaňování a z počasí a podmínek, které nahoře vládly během posledních dnů, pozná, zda má připravit jídlo nebo jen litry nějakého nápoje a podívat se, zda nám nenafoukal sníh do stanů, abychom mohli hned padnout do spacáků. Ví, že horolezec je nádoba křehká a je třeba jej jemně ovívat pavími pery.

Psali hobiti trošku více podrobností ze svého návratu. Byli asi dosti rádi, že odletěli nejen ze Suketaru, ale také ze země. V Suketaru byla vyhozena do vzduchu elektrárna, to už víte. Takže všude temno, jen kolem střelba celou noc. Takže omluva, chlapi. Příště pojedeme na nějaké poklidné a nenamáhavé prázdniny. Asi k Mácháči. Phurba hlásí začátek další pětidenní generální stávky v zemi. Tentokrát plně zasáhla i Katmandu. Západní ambasády, zvláště americká, důrazně varují před návštěvou Nepálu.

Kazaši opravdu dorazili a už začali lézt. Nejdříve si trošku vyměňovali názory s Korejci, ale zdá se to být v pohodě. Dostávali se sem také poněkud dobrodružně. Dostali doprovod vojenských vozidel s kulomety. Národnostně je jejich expedice zajímavá. Mluví samozřejmě rusky. Mezi dvanácti členy je jeden Kazach, jeden Tatar, jinak Rusové. Slovan všude bratry má. Vzpomínám si, jak jsem v polovině devadesátých let pracoval pro OECD na Ukrajině. Doba nesmírně intenzívní národní emancipace, všechny dokumenty musely být v ukrajinštině. Ale ouha, devadesát procent osazenstva ministerstev umělo jen rusky, takže vše se psalo nejdříve rusky a pak překládalo. Rusko-ukrajinský slovník byl nejvíce nedostatkovým zbožím. Šéfem kazašské expedice je člověk, který dělal politruka ve slavné ruské expedici na Everest v roce 1982. Alkohol je v expedici zakázán. Takže na slivovici k nám bratří budou chodit tajně.

Už dříve jsme symbolicky zpřetrhali vazby s civilními životy přezdívkami. Ukázalo se však, že původní členění na Starého Sokola a Sokolíky bylo nedostatečné. Takže Velká rada rozhodla o jménech nových. Radek je TBO, The Best One. Tady není co řešit, kdo Radka zná, ví. Martin je KCH, kontrolní chroust. Inu, osvědčil se. Mne přezdili Korejci na HB, Herrmanna Buhla. Potichu doufám, že se neinspirovali slavnou fotografií po náratu z Nanga Parbatu - člověk na hranici života a smrti. Tak víte, kdo je kdo, kdybych ve psaní přešel na jiná jména.

Předpověď na poslední dny byla dobrá. Ale jen ta předpověď, skutečnost zcela jiná. To, co dostáváme ze Švédska, je určeno pro Everest a tady je to úplně jiné. Smířili jsme se s tím, že jsme bez předpovědi. Počasí je proměnlivé. Změna je život, ta naše spočívá v tom, že špatné počasí nepřichází odpoledne, ale už mezi desátou a jedenáctou. A nám se za tmy špatně vstává.

Vzali jsme další vynášku a vyrazili zase postavit tu začarovanou dvojku. Přibylo trochu sněhu a kromě toho, že se počasí nedokáže rozhodnout, zda máme lézt v peří nebo v tričkách, se nám jde docela dobře. Už po poledni jsme v táboře 1. Dole se zvedají věže kumulů, ale u nás tady nad šesti tisíci se ještě na palubě tančí. Vyrážíme dál, vynést náklad do stěny. Martin se z poloviny vrací udržovat teplo domácího krbu v táboře jedna. Pokračujeme ve dvou, ale ne každé hrdinství je to pravé ořechové. Dokonce si ani nejsem jist, zda je to alespoň padesát na padesát - ale to sem nepatří. Prostě najednou máme co dělat, abychom dosáhli depozitu a byli schopni zafixovat materiál před vichřicí. Hora se zbláznila z minuty na minutu. Blýská se, hromy bijí. Tady, vysoko, někde v osmi tisících! Vítr nás lomí v pase, padají přívaly sněhu. Začínáme mrznout. Ačkoliv jdeme z kopce, vynakládáme veškeré úsilí na nalezení cesty od trasírky ke trasírky. Nevidíme ani na deset metrů. "Slepeckou holí mám spočítaný, jak dlouhý je mý žití, který je mi jednou daný!" Bigbít. Víme, že jsou tu všude trhliny. My ale chceme spát ve stanu, ne v nějaké ledové díře. Povedlo se, až na to spaní. Náš dolík tábora jedna letos prostě nebude tou kýženou bezvětrnou oázou. Bouře s hromy a blesky, sněhem trvá ještě dlouhé hodiny do noci a vítr cloumá stanem celou noc. Kolem deváté ráno je jakž takž klid, abychom mohli vařit tekutiny, zabalit se, vylézt. Dole už zase stoupají kumuly, ve stěně nad námi je dosti nového sněhu, je třeba rozhodnout. Jistota by byla sebrat se, dokud je čas a sestoupit, dokud nezačnou nové hrátky. Ostatně vidíme Korejce se svými Šerpy, sestupují. Jenže už zase nepostavit kýženou dvojku, to je k vzteku. A teď babo raď. Kdyby to bylo alespoň 51:49. Na řadu přichází osvědčený střih. Pln radosti vyhrává Radek a ukazuje nahoru. Na platu je šílené vedro, určitě přes 40 stupňů. Být v civilizaci, ani nevystrčím nos, abych došel přes ulici do hospody nebo na plovárnu. Nějak přeploužíme tu vražednou pláň a začínáme kličkovat mezi trhlinami a seraky nahoru stěnou. Radek prošlápl díru do trhliny přímo na místě našeho depozitu. Některé trhliny se špatně překonávají už teď. Co bude dále, bůh suď. Vypadá to na žebříky, ale ty nemáme. Tam to bude chtít další fixy, tamhle trasírky. Současně začíná zase bouře, jako včera. Změna teploty asi o šedesát stupňů mění naše starosti. Úpal nebude. Radek s Martinem začínají omrzat. Nohy, ruce. Já jsem na tom lépe, mám už s sebou část osobních věcí pro vrcholové partie. Teď se mi výškové boty odvděčují za trampoty s mačkami první den lezení. V přívalech sněhu a vichřici dorážíme na místo tábora dvě. Jsme asi v 6500m, na velké plošině pod vysokým sérakem. Před nějakou opravdu velkou lavinou bychom zde stan asi neudrželi, ale lepší místo v této části stěny nenajdeme. Ke slovu přichází masírování prstů a přátelé horolezců, ohřívací pytlíky do ponožek a do rukavic. Začínám kopat plošinu pro stan. Asi za dvě hodiny jsme schopni postavit stan a ukotvit jej na sněhových kotvách. Zalézáme dovnitř, resuscitace a začínáme konečně vařit. Dvojka stojí! Noc taky stojí, za dvě věci. Buď máme stan zavřený a lapáme po dechu, protože sníh vytváří neprodyšnou kopuli, nebo se snažíme větrat a dovnitř sněží.

Horo
Tvůj ztuhlý úsměv
povýšený tam nahoře
ledový dech rozmarů
jdeme k Tobě.


Ráno máme místo stanu ledovou jeskyni, stoupající teplota působí dešťové přeháňky do spacáků. My nepohodlí samozřejmě máme rádi. Ale chvilka pohody by se také hodila. Venku záplava nového sněhu. Na Hintertuxu by to bylo báječné, tady asi ne. Není příliš vidět, ale vidíme, že hory kolem se změnily. Sníh je kryje mnohem více, ledové plochy už se modře neblyští. Není co řešit - dolů. Kotvíme, zavíráme a zakopáváme stan, jak nejlépe umíme. Hledáme a vyhrabáváme ze sněhu včerejší fixní lana a slaňujeme. Něco je ve vzduchu, takové zvláštní napětí před lavinami. Léty vypěstované tušení reaguje velmi citlivě a nutí k maximální ostražitosti. Zároveň si užíváme kopec srandy. Ano, ty včerejší trhliny se musí překonat také zpět, jenž jsou hůře vidět. Kontrolní chroust je tentokrát na mně. Nikdy jsem se nesnažil naučit se skok daleký, teď toho začínám litovat. Předvádím roztodivné kreace, nejbližší označení by byl skok plavmo s bočním přemetem dotočeným batohem. Technické provedení 0.6, umělecký dojem 0.5. Dopad do sněhových peřin paráda.

Důvěrně známé nekonečné plato. Už zase není nic vidět, dohledáváme cestu. Trasírky budeme muset zahustit. Teplota stoupá, na mačkách se tvoří hnusné mnohakilové boule mokrého sněhu. Ještě tisíce opatrných kroků ve známém traverzu pod skalní stěnou, všechny pečlivě jištěné na zaseknutých cepínech. A ještě tisíce kroků ve slanění a jsme v základním táboře. Fakt docela rádi, že dvojka stojí. Kontrola tělesností, omrzliny žádné, jsme zdraví. Nejotravnější jsou rozbité rty, krvácí a mastičky příliš nezabírají. Jen co se zase počasí umoudří, vracíme se zpět a cílem bude tábor tři a příprava na vrcholový útok. Teď není vidět nahoře nic, zase sněží.

Mějte se hezky.
- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

9. Silný uragán a citelné oteplení...
06.05.2002

Hlásíme se opět ze základního tábora a hlavně sdělujeme, že nastala prudká změna v našem životně lezeckém cyklu. Zatímco za celý předchozí pobyt jsme v základním táboře strávili celkem čtyři dny a projevovali úpornou snahu bystře budovat výškové tábory, teď už jsme čtvrtý den nedobrovolně uvězněni v základním táboře. Vůbec se ale nestačím nudit, jak Alenka v říši divů. Dva dny přestávky byly povinné po předchozích záplavách sněhu nahoře i dole, na ofoukání kopce a opadání lavin. Ty se činily zdatně a zdálo se, že kromě nadměrného hluku, který všude kolem vydávaly, bude vše v pořádku. 28. jsme s Korejci a Šerpy oslavili Radkovy narozeniny o den dříve, abychom nazítří mohli vyrazit zase nahoru. Hlavní složkou byla kromě českého salámu naše téměř poslední slivovice. To není zrovna zelený čaj, na který jsou naši přátelé zvyklí. Takže družba, byť polední byla docela náramná. To se povedlo. Nepovedlo se to, že už v poledne začalo zase sněžit, ale nějak jinak. Náš kuchař Phurba v přestávkách mezi svými žaludečními křečemi ustaraně hleděl vstříc mrakům. Poslouchal totiž zprávy z radia o monzunových záplavách posledních dnů v nížinách Nepálu. A nemýlil se, monzun ve své sněžné podobě dorazil k nám. Bílý konec světa, soustředili jsme se na udržení stanů pod těmi záplavami. Probrodit se z osobních stanů na jídlo do společenského stanu byl docela výkon. Za těchto podmínek bylo obtížné i něco ukuchtit, takže jídlo podle toho vypadá a náladu nezvedá. Jejich dobré snědé tváře mumlají něco o tom, že k jídlu už zbývá jen pravá ruka Knuta Amudsena.

Prudce klesla teplota a shlédnout večer film na notebooku znamenalo nohy jako rampouchy. Ale titul jsme vybrali příhodně, "Musíme si pomáhat". Tím ovšem společenské dění skončilo. Monzun je monzun, takže padalo intenzivně celou noc. Ráno žádná změna, až nato, že trošku zdecimovaní kuchtíci rezignovali na jakoukoliv snídani a jakž takž něco vytvořili až v poledne. Mimo to zima jako v ruském filmu, takže spacák byl společenskou místností. Všechno zlé k něčemu dobré, konečně byl čas a nálada na oblíbeného prof. Vopěnku. Spojení toho světa kolem s tím jeho knižním je určitě to pravé ořechové a v našich civilních podmínkách neopakovatelné. Jen že se v tlustých rukavicích špatně otáčejí stránky. V tom sněhu došlo magi i našemu docela výkonnému elektrickému systému, takže Antarktida dokonalá. Jestliže jsem dříve psal něco o Vánocích, omlouvám se. Až teď.

Změna je život, řeklo si počasí a večer sněžení zesláblo, zato celou noc byla bouřka. Blesky se poznají snadno, zato nějaká ta lavina od hromu hůře. K ránu další zpestření, silný uragán a citelné oteplení. Abychom se nenudili. Kolem poledního milosrdně foukat přestalo, rostou kumuly a bude další bouřka a sněžení. Summary: Roztrhané a polámané tři stany: kuchyňský, Šerpů a budka, která slouží na mytí. Pobořený čhorten, modlitební praporky utrhané, česká vlajka utržená a uletěla, sponzorská vlajka Pražské energetiky roztrhaná na kousky. Společenský stan a skladový stan plné sněhu. Elektrický systém jsme vykutali ze sněhu, ale dosud se nevzpamatoval.

Takové podmínky navozují myšlenku poetickou. Tak vám posílám sice epitaf, ale krásný. Je z pomníčku Dr. Chrisu Chandlerovi, známému horolezci, který se z této hory nevrátil. Berte ty řádky s myslí veselou, jsou krásné:

Those that knew Him Loved Him
Do not stand at my Grave and Weep
I am not there I do not sleep
I am a thousands Winds that blow
I am a diamond Glint on Snow
I am the Sunlight on ripened Grain
I am the gentle autumn Rain
When You wake in the morning Hush
I am the swift uplifting Rush
Of quiet Birds in circling Flight
I am the soft Starlight at Night
Those that hnew him Loved Him
Do not stand at my Grave and Weep

Mějte se krásně. Nejvíce nás teď zajímá, kdy vůbec bude možné vyrazit na další pokus nahoru a zda vůbec a v jakém stanu najdeme naše tábory, depozit a fixní lana. Držte nám k tomu trošku palce.

- Zdeněk Hrubý

(nahoru) (fotogalerie)                pokračování »